IANUS / KAIROS

Talako mělo být jeho prvním jménem – orel. Tak to říkával jeho otec v dobách, co se mladá Evangeline pokoušela vstřebat jazyk jí tak odcizený a vzdálený, byť stále exotický, což koneckonců byla vlastnost, která ji přitahovala silněji něž kdeco. A tím také propadla i muži ze kmene Choctaw, z toho kmene, který o století předtím zachránil její rodnou zemi, Irsko, před samotným hladomorem. Koi byl pouhým studentem historie, který trávil své poslední roky v Irsku kdečím – poznával jej, toulal se a hledal něco, co by vypovídalo o hrdinství jeho kmenu. A nakonec stejně skončil v pozici, jíž se snažil vyhýbat již od svého příjezdu. Zamiloval se. Anebo si to jen myslel. Každopádně skončil s naivní a vcelku planou ženou, která ve svém prostoduchém životě hledala kapku vzrušení a novoty, kterou s radostí prozkoumávala. Evangeline věděla, co potřebuje a po čem touží, avšak ve chvíli, co otěhotněla, se její hodnoty rozpadly jako domeček z karet – a všechny její karty jako by shořely ve chvíli, kdy jí láska jejího mladého a trpkého života oznámila, že se chce vracet na Floridu, do Ameriky, zpátky domů. Přemýšlela nad tím, vskutku ano, hodlala darovat svému dítěti to nejlepší, chtěla, ať má příležitost poznat svou kulturu a tradice a své lidi, avšak zároveň se zatraceně bála, a rozhodně nebyla ani tupá. Věděla, co všechno by to obnášelo, riskovala zde kontakt s vlastní rodinou, svou slibnou budoucnost, svou vlastní identitu… a nato oznámila, že ačkoli by ráda a ačkoli jí to trhá srdce, nemůže odjet jen tak. Ne teď. A když onoho muže doprovázela na letiště se slibem, že se do roka vrátí, věděla, že jí lže. A od té doby od Koie neslyšela, vypařil se do vzduchu, a s tím i celá naivní a mladá dospělost Evangeline.

Colin během svého dětství vyčníval vzhledem, Evangeline původ svého syna popírat rozhodně nemohla, byť si to jistým způsobem přála, jistým způsobem však i svého syna vybízela k tomu, ať k tomu chová alespoň jistou hrdost. Choval, spíše tedy z důvodů, že mu to získalo reputaci a oblibu ve škole, ale choval. Začal si říkat Tal, na maškarní by měl oblek indiána a někde v paměti měl i pár zajímavých faktů o svém kmenu, který jinak naprosto neznal. A ani poznat nehodlal – narodil se v Irsku, žil v Irsku, Irsko jej naučilo svým zvykům, a tak to mělo zůstat, tedy dokud jeho matka nezačala kvůli práci občasně cestovat na východ, někam poblíž Británie. To mu tedy říkávala. Každopádně se vracela šťastná po těchto rádoby cestách – ve skutečnosti schůzek v místním dublinském hotelu – svému synkovi vždy dala najevo, jak jej naprosto miluje, a jemu to naprosto ozářilo dětství. To do chvíle, než mu oznámila, že se stěhují. Ne někam do Londýna, či New Yorku, nebo dalšího velkého města, o kterém snil. Ember. Ostrov natolik zapadlý, že jej nemohl pořádně ani najít na mapách. A to nejhorší? Stěhovali se za jejím přítelem. Ovšem, její bezmeznou radost vítal s podobným nadšením, avšak… představa, že by se s někým měl dělit o vlastní mámu, jej děsila. Byla jeho. Oni trávili čas spolu u televize, hráli karetní hry a chodili společně do muzeí, ve kterých pracovala. Tím podruhé přišel o svou identitu, a zde také začalo jeho tápání po čemkoliv, co by mu dalo smysl.

Život v Ember byl zářivým peklem, alespoň prvních několik let. V srdci choval jistou zahořklost vůči mužům, alespoň těm spojeným s jeho matkou, a tudíž se nedalo říci, že by s Danielem vycházel, ba naopak. Vyhýbal se domovu, vyhýbal se jakýmkoliv řečem s otčímem, a kdykoliv jej oslovil, proměnil se v sochu. Odmítal s ním mluvit, odmítal mluvit s jeho dcerou, k níž choval pocity ještě horší – a ona pociťovala totéž k němu. Bylo to oboustranné, a oba se vyhýbali tomu druhému. Našli si odlišné skupiny přátel, jiné záliby, a nakonec i jejich harmonogram byl založen na minimálním kontaktu. Vše se pro něj zhoršilo o pár let později, kdy se vztah Evangeline a Chris prohloubil. Samozřejmě, Daniel se k němu cestu najít snažil, a dokonce i po chvíli našel – stačilo si počkat na lehké vyznění jeho puberty. Společně mohli vycházet k dokům a rybařit, naučil jej se lépe orientovat v přírodě, a nakonec mu byl i vzorem jakési maskulinity. Dokázal se mu otevřít natolik, aby jej považoval za někoho blízkého, byť totéž neplatilo o jeho dceři. Christin doteď není, a snad ani nebude, někým, ke komu by choval něžná slůvka, avšak jakési citové pouto k ní má, a v klíčových momentech se nebojí postavit na její stranu. Snad si po několika letech uvědomil, že od sebe nemají zrovna daleko, což dobře odůvodňuje jejich vztah. A dalších vztahů měl spoustu – už někde v sedmnácti, snad společně se svou nevlastní sestrou, si uvědomil, že jej jaksi přitahují pohlaví obě, což si mohl ověřit rovnou několikrát. Ale že by mu něco vydrželo, se říci nedá, to ani když si prošel docela dlouhodobým, avšak nepříliš nadějným vztahem s nynějším majitelem cukrárny, který ukončil kvůli svému odchodu za studiemi.

V Irsku, kde pobýval u rodiny, vystudoval obor historie, načež další dva roky pracoval v kdejakých muzeích jako průvodce – příliš peněz mu to nevydělalo, ale byl spokojený. Mohl tak jít po stopách své matky, ačkoliv se zde žádné lásky, snad jen několika útrpných jednorázovek, nedočkal. A hodlal zde pracovat dále, avšak zpráva o tom, že na ostrově zase mizí lidé, jej jednoduše vykolejila. Začal mít jistý strach o své blízké (a lehce o Chris), a tudíž se pohotově vrátil zpět, snad v naději, že je bude moci ochránit. Mezitím tedy usiluje o pozici učitele historie na místní střední škole. A ovšem, nedokáže se nevrtat v místním dění, nebyl by to pak přeci on.  

■ Blízcí – tedy kromě Chris – mu říkají Tal, tak se také představuje.

■ Ponechal si rodné příjmení své matky.

■ Je to docela těžký kuřák a snaží se to mnohdy zakrývat.