Enzo a Mae

Jeho slová v kombinácii s tým, ako si ju prešiel pohľadom jej núkalo jednu konkrétnu predstavu, či skôr predpoklad, ako asi by ho nejaká iná osoba mohla presvedčiť o svojej zaujímavosti, no predsa, bola to len domnienka a nech jej to k nemu akokoľvek sedelo, nemusela to byť pravda a čo viac, mohol ju k tejto domnienke doviesť tak nejak zámerne, či už len pre jej reakciu, alebo kto vie vlastne prečo... väčšinu času netušila, o čo Felixovi v danej chvíli šlo a nedalo sa povedať, že by z toho bola nadšená. V každom prípade, jej odpoveďou bol len pobavený úsmev. A zatiaľ čo o svojich vlastných predpokladoch mohla len hádať nakoľko sú presné, ten jeho bol samozrejme správny a zrejme si celkom veril, súdiac podľa jeho hrdého úsmevu. ,,Predpokladám, že by si ma sem nedoviedol keby si nepredpokladal, že sa mi tu bude páčiť" poznamenala, no potom pokračovala: ,,v každom prípade, toto miesto je úžasné, spoločnosť sa dá zniesť..." vyslovila s takým tým provokatívnym úsmevíkom a tak ako si ju on prešiel pohľadom pred tým, ona si prešla jeho. Potom sa k nemu vrámci možností, koľko jej ona poloha dovoľovala, o kúsok naklonila, čo malo za následok, že na svojich rukách zacítila dotyk s jeho a dokončila: ,,...a ani výhľad nie je najhorší" vyslovila trocha tichšie, no stále s úsmevom, dívajúc sa mu do očí.

Byl si celkem jistý, že se jí tu bude líbit, důvod ho ale děsil mnohem víc, než by jeden čekal. A proč že věděl, že stromový domek bude mít úspěch? Bylo to jedno z jeho oblíbených míst. Nevědomky si tak potvrdil domněnku, jíž se tolik obával. Charlee je mu zřejmě opravdu podobnější, než si myslel. Tedy i bližší. A naráz cítil to nutkání udržet si ji co nejdál od těla, zatímco, na druhou stranu, toužil o pravém opaku. Stačilo mu jen se na ni podívat, vždyť byla krásná, téměř bezchybná, tedy v jeho očích. Neviděl jen její pěknou tvář, viděl její myšlenky, které zatím vyslovila, tajemství a jiskřičku zvědavosti v jejích očích, hned s čímsi bolestným vepsaným v pohledu, kterým ho teď sledovala. Uhranula ho, že téměř zapomněl, že na něj teď mluví. Rychle se probral, nasadil svůj klasický výraz, než se jí podařilo ho znovu překvapit. Nakláněla se k němu blíž a na rukou cítil její dotek. Momentálně se ty dvě strany praly jako o život. On ale vypadal docela klidně, hleděl do jejích očí, jako by se v nich snažil vyvrtat díru, ve které by si postavil přístřešek kde by se zabydlel. Chvíli mlčel, než se jednou rukou natáhl k její tváři a chytil ji za bradu. „Jsi moc chytrá na to, abys netušila, že když si hraješ s ohněm, spálíš se," s tím se zvědavě vpíjel do jejích očí, „tak mi prozraď, o co ti jde."

Vyzeral pokojne, možno až príliš. Keby to bol niekto iný, bola by si istá, že onen kľud je len akousi  pretvárkou, avšak pri ňom si tým nemohla byť nijak istá. Netušila, čo mu behá hlavou, pričom ostatní pre ňu boli často prinajmenšom celkom priehľadní. Pri ňom sa jej stále len viac potvrdzovala pôvodná domnienka, že on bude tvrdý oriešok a síce si bola istá, že aj ten sa dá vždy nakoniec rozlúsknuť, pri ňom si tým aspoň v tejto chvíli vôbec nebola istá, no zatiaľ čo ju to tak nejak ničilo, pretože potrebovala odpovede, omnoho viac ju to k nemu istým spôsobom, ktorý nedokázala opodstatniť, pútalo. Na jej slová a vlastne aj to čo spravila, najprv nijak nezareagoval, len si vzájomne hľadeli do očí a aj napriek tomu, že jej nijak v hľadaní odpovedí nepomáhali, rada sa do nich dívala. Po chvíli k nej natiahol ruku aby ju chytil za bradu. Tentokrát sa však už neozvalo žiadne nutkanie ucuknúť, aj keď možno práve v tejto chvíli by bolo na mieste. Nie však v jej hre, ak však samozrejme o jej hru stále šlo. Pri jeho slovách sa usmiala. Akoby snáď sama mala poňatie o tom, o čo jej vlastne ide... keby prišiel na odpoveď, mohol by jej to sám zdeliť, pretože ona sa v tom už sama tak nejak strácala. Napriek tomu však ostávala vcelku pokojná. Zdvihla k nemu jednu ruku rovnako ako on, pričom na chvíľu opustila svojim pohľadom ten jeho a sledovala ako mu opatrne len končekmi prstov jemne prešla po líci a potom sa opäť zahľadela do jeho očí. ,,A ty si príliš chytrý na to aby si nevedel, že človeka, ktorý je ochotný pre toľko vecí zomrieť a ktorý sa už popálil aj bez toho aby sa hral s ohňom, niečím takýmto len ťažko vydesíš" vyslovila potichu, no s istotou, bez toho aby mu dala odpoveď na jeho otázku, keďže v skutočnosti jej o nič konkrétne nešlo, alebo možno išlo, ale sama už nevedela o čo presne.

Byla příliš zajímavá na to, aby ji nechal mu jen tak proklouznout mezi prsty. Nakonec by to ale možná byla ta nejrozumnější věc, přeci jen nechtěl, aby byl někdo schopný dostat se k němu a zrovna Charlee by toho byla schopná, to věděl moc dobře. Stačilo mu znát ji jen chvíli, aby ho o tom přesvědčila. Čeho by byla schopná za rok, či dva? Kdyby ji nechal pokračovat, s takovou by ho za chvíli měla omotaného kolem prstu a to bylo to poslední, co chtěl. Netoužil být závislý na jiných lidech, aby se jeho nálady odvíjely od vztahů a starosti se motaly jen kolem jeho blízkých. Proto žádné neměl, kromě sestry, samozřejmě. Přesto ji držel za bradu a odolával všelijakým pokušení. V podstatě všemu, co ho v tuto chvíli napadalo. „O to víc mě zajímá odpověď na mou otázku," řekl, aniž by se přestal díval do jejích očí. Když však svůj pohled přesunula na ruku, mohl se dívat jen na její tvář, než byl zase schopen najít její oči. „Leda, že by jsi sama nevěděla," pro jednou však ani on nezněl tak jistě. Sám totiž nevěděl, jaké jsou jeho úmysly.

Od svojej otázky neupustil, čo ju donútilo sa nad tým ešte raz zamyslieť. Bola si plne vedomá toho, že počiatok to malo niekde pri tom, kedy si chcela vyskúšať jeho vlastnú hru na ňom, no namiesto toho, aby jej dal možnosť zistiť na vlastnej koži, aké to je byť ním v tom zmysle, mať kontrolu nad tým druhým, on samozrejme nereagoval ako iní, na ktorých tieto jeho hry fungovali. Mala pocit, že aj keby naňho to, čo robila, akokoľvek účinkovalo, dal by jej najavo len to čo by sám chcel a aj keby ukázal niečo, čo by mohla považovať za úspech, nemohla by vedieť, či je to skutočne úspechom jej počinov, alebo s ňou len hrá svoju vlastnú hru a tým preberá kontrolu nad tou jej... a nad ňou. Takže namiesto toho, aby vedela ako sa musí cítiť, keď je tým čo má všetko v moci sa skôr cítila asi podobne ako on vtedy, keď túto svoju hru skúšal na ňu, keď sa stretli v starom meste. Takže o čo jej vlastne šlo? Obohrať ho jeho vlastnou hrou? Skúsiť ho mať aspoň na moment pod kontrolou? Skúsiť ho zmiasť? Síce to všetko by mohlo vyplývať z onoho počiatku, necítila sa tak, že by odpoveďou bolo vôbec jedno z toho. Pokúšala ho, to áno... alebo tam aspoň nejaká tá snaha o to bola, ale necítila sa tak, že by s ním hrala hru. Neopúšťala ju ale myšlienka, že on s ňou nejakú možno hrá, avšak keby aj hral, nedalo by sa povedať, že by jej to vadilo. Zatiaľ čo ona si zobrala chvíľku, aby si to v hlave trocha usporiadala, aj keď bez získania odpovede, ktorú by tak rád vedel, Felix sa opäť trafil. ,,A zaujíma ťa to tak preto, pretože si sa v tom už stratil?... preto, že si nie si istý, čo by som mohla spraviť?... preto, že si nie si istý, či sa moje úmysly zhodujú s tvojimi?... alebo snáď preto, že ty si ten, ktorý sa bojí, že by sa mohol popáliť?"

Překvapovala ho s každým slovem, obvykle by už kohokoli zmátl, omotal si kolem prstu. A nějakou hloupou holku, která by si myslela, že je pro něj jedinečná, by snad dokázal připravit o kus rozumu. Ale Charlee ne, jeho slůvka na ni neměla stejný efekt jako na ostatní. Neříkal, že neměla žádný, byl si jistý, že přeci jen nějak působit musí, jen si nebyl jist, jak moc. Díval se jí do očí a přemýšlel nad všemi těmi věcmi, které by teď rozhodně podnikat neměl, ale jako by ho vybízela k tomu, aby riskoval. Neberte mě špatně, to mu nikdy nevadilo, nikdy se totiž nezdálo, že by ho to mělo opravdu stát něco cenného. Holkám jako byla Charlee se ale vyhýbal, příliš zajímavým, příliš podobným, věděl, že by jednou podlehl a začal se řídit i něčím jiným, než byl jeho šestý smysl. To nemohl dovolit. Potom přišly otázky, nebo snad návrhy? Snažila se uhodnout, co ani on sám nevěděl. Ruku, kterou jí držel za bradu přesunul k jejímu pasu a změnil posed, aby si ji při každém hádání mohl přitáhnout o kousek blíž. Až dokud neztichla. Na tváři se mu zformoval lišácký úsměv, a ačkoli byl pro jiné tak neodolatelný, ani tímto si u Charlee nemohl být jistý. Naklonil se k jejímu uchu. „Možná jen chci vědět, jak daleko máš v plánu mě pustit," odpověděl nakonec tiše.

Aj napriek tomu, že bola vcelku zaneprázdnená svojimi myšlienkami, snahou, aj keď zrejme zbytočnou, pokúsiť sa z neho čokoľvek vyčítať a tým nekončiacim očným kontaktom, až príliš vnímala to, čo robil. Jeho ruka síce opustila jej bradu, ale veľmi rýchlo sa objavila na jej páse a samozrejme, nespravil to bezdôvodne. Zakaždým čo položila otázku bola bližšie a bližšie k nemu... to prebudilo akési nutkanie položiť otázok ešte viac, len zo zvedavosti, no aj toto nutkanie utíšila. Keď stíchla, opäť sa mu na tvári objavil ten úsmev a naklonil sa k nej. Tie slová... on vedel, čo robí. Nepochybovala o tom, že v tomto momente by mu už mnohé podľahli. Na jej tváričke sa len na malú chvíľu objavil jemne pobavený úsmev. ,,Ak je to tak, čo keby si sa to pokúsil zistiť?" povedala rovnako ako on, pošepky.

V životě toužil po mnoha věcech, ale nebyl zvyklý si je nijak odepírat. Hlavně nezahrnovaly další lidi, což tentokrát neplatilo. Vlastně to byla naprosto jiná situace. Jako by se každý ždibec jeho nastřádané lhostejnosti proměňoval v touhu a nutkání. Jednu věc o něm ví jen ti, kteří ho znají, nebo v něm umí dobře číst, tedy jen jeho sestra. Je posedlý kontrolou, což poukazuje i na jeho způsob jednání s lidmi a sebou samotným. Není schopen vzdát se kontroly nad vlastními činy, proto nechce podléhat nějakým zbytečným emocím či přílišnému přemýšlení. Zkrátka čemukoli, co by mu mohlo komplikovat a ovlivňovat život. A když tu teď byla Charlee, téměř nadosah, cítil, jak se jeho stěny boří cihla po cihle. A potom už se jen na poslední chvíli zastavil. „Příště," šeptl nakonec, než se jako mrknutím oka objevil na nohou a mířil si to těch pár kroků k jednomu z těch pofiderních kusů nábytku. „Dáš si tyčinku?" zeptal se, když otevřel šuplík a vytáhl čokoládovou tyčinku. Musel tu přece mít nějakou zásobu, ačkoli to byl les, takže je měl ukryté pěkně v krabičce.

Po svojich vlastných slovách vlastne netušila, čo by od neho mala očakávať... čo bolo pri ňom vlastne normálne. Mnoho ľudí by túto chvíľu využilo... on však nebol jedným z nich. Takže možno, že sa hrala s ohňom, ale nehrozilo, že by sa popálila. Tentokrát. Na jej tváričke sa opäť objavil ten jej pobavený úsmev, no tentokrát tam aj zotrval. Opäť ju však nechal tápať... netušila totiž to, či uvažoval aj nad nejakým iným zakončením a na základe zdravého rozumu, ak niečo také mal, sa rozhodol svoju stratégiu zmeniť, alebo či bol toto jeho plán od začiatku. Tak či onak, vyplývalo jej z toho jediné. Musel sa vedieť dobre ovládať, pretože nech je človek nastavený akokoľvek, vlastné telo dokáže veľmi ľahko zradiť. Pocítila to sama, ako v minulosti, tak už aj pri ňom, ako ešte v starom meste, tak teraz... a síce je možné to skryť, nie vždy je to možné aj ovládať, takže sa držala toho, čo z toho vyplývalo. ,,Možno nabudúce" povedala mu stále s rovnakým úsmevom na jeho ponuku a následne si zo sedu ľahla tak, ako pred tým na streche starej nemocnice, so stále pokrčenými nohami a rovnako ako tam, zavrela oči, čo jej umožňovalo sa menej sústrediť na reálneho Felixa a viac na toho v jej hlavičke, ktorého si postupne tvorila zo svojich poznatkov o ňom.

Uculil se, když podobným způsobem odmítla čokoládovou tyčinku. Šuplík tedy zavřel, sám nechtěl, ale potřeboval nějaký důvod, proč se zvednout. Teď toho ale litoval, raději by se k ní naklonil ještě o něco blíž. Sám ale věděl, že udělal nejlíp, když se od ní držel trochu dál. Co jiného měl snad dělat, podlehnout jí? To sotva. Ať už je jakákoli, nebude mít nad ním kontrolu. Nedovolí jí to. Nesnášel, když ho někdo dokázal ovládat, nebo jeho rozhodnutí přesměrovávat k nějakým blbým emocím. Touhu počítal také. Jediná přijatelná touha byla ta po jídle, pití, spánku. Ani jimi se nenechával nijak omezovat. Ale po další osobě? Nepotřeboval ve svém životě někoho dalšího a tuhle holku ksakru teprve potkal. Nemohla pro něj přece nic znamenat. Vypadalo to na nějaký špatný romantický film. Ty nesnášel. Chvíli ji sledoval, jak si lehla, jako předtím na střeše té staré nemocnice. Co by měl udělat, lehnout si k ní? Ne. Místo toho zase přešel k ní a sedl si. „Polštář ti nechybí?" zeptal se, zatímco rukou poplácal na stehno.

Tak ako predtým, ani tentokrát nedostala šancu moc dlho pokojne ležať, vďaka rušivému elementu menom Felix. Teda, tentokrát mala možnosť odmietnuť, ale kto by odmietol tak pohodlný vankúšik, ešte k tomu, keď sa tak ponúkal, všakže. ,,Keď inak nedáš..." povedala naoko otrávene, ale jej jemný úsmev dával najavo, že bola viac než za... predsa len, Felix sa už osvedčil ako pohodlný vankúšik. S týmito slovami sa zdvihla znova do sedu a prisunula sa o ten kúsok bližšie k nemu. Ešte pred tým, ako si však opäť ľahla, ho jemne po stehne potlapkala a následne pomaly pohladila, ako keby sa snažila uhladiť si vankúš, avšak samozrejme to robila z jediného dôvodu a nepochybovala o tom, že si toho je Felix plne vedomý. Následne si ľahla, tentokrát už využívajúc pohodlie jej vankúšika, so spokojným úsmevom. ,,Musím uznať... takto je to omnoho lepšie" s týmito slovami a pretrvávajúcim spokojným úsmevíkom opäť zavrela oči.

Logické by bylo, aby se nesnažil dostat do její přílišné blízkosti, nebo naopak, aby se do ní nedostala ona. Jenomže jak už bylo známo, on se nějakou logikou vůbec neřídil, stejně tak se ale nedalo říct, že by se řídil snad srdcem. Byla spíš otázka, zda on něco takového vůbec má. Byl to znovu ten šestý smysl, který se rozhodl udělat pravý opak toho, co normální člověk, tedy i přes nepopiratelnou přitažlivost mezi těmito jedinci ji vybídl, aby si z něj udělala polštářek. Rameno a stehno však, jak se později ukázalo, byly dvě velice rozdílné věci a on si byl brzy vědom, v čem se přepočítal. Stačilo k tomu jen její nevinné provokování, při němž jí věnoval skoro nechápavý pohled se zvědavě pozdviženým obočím. Co to ta holka ksakru zase dělá? Zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou. „Jsem rád, že máš pohodlí," prohlásil a jednu ruku položil na její hlavu připraven hladit ji ve vlasech. Až po chvíli mu došlo, že se to stalo automaticky a úplně to nepromyslel. Takhle ve vlasech vždy hladíval sestru, ale možná to mohlo působit až moc bezostyšně. Ale nakonec...od kdy ho to zajímalo.

Po tom, čo už pokojne ležala jej samozrejme začali v hlavičke chodiť aj ďalšie nápady na to, ako by ho mohla tak jemne provokovať, ale ležalo sa jej príliš dobre na to, aby sa vôbec pohla. Na jeho slová už nedostal žiadnu rozsiahlu odpoveď, len čosi ako "mhm" ale aj to bolo také zanedbateľné, keďže ju v zápätí prekvapil tým, že pocítila jeho ruku vo svojich vlasoch. Samozrejme, mala zavreté oči, takže to ani očakávať nemohla, alebo... alebo mohla? Opäť, možno keby bola niekým iným, niekým komu sa už takto niekto s vlasmi hral, tak by to pre ňu nebolo takým prekvapením, no keďže ona bola stále len ona, nedalo sa povedať že by to vôbec trocha očakávala. No nedokázala by poprieť to, nakoľko príjemné to bolo, čo dala najavo aj akýmsi spokojným "mmmm", čo samozrejme nemala v pláne, ale keď si uvedomila svoju chybu, ak sa to tak dalo nazvať, už to nemala ako odvrátiť a tak to proste nechala tak, dúfajúc, že si tento malý prejav, ktorý jasne prezrádzal jak príjemný pre ňu jeho momentálny dotyk bol, Felix moc nevšimol.

Brzy si začínal uvědomovat, nakolik je to pro něj utrpením. Ležela mu na stehně a předla mu tu jako kočka. Snažil se ve své hlavě vytvořit si trochu prostoru pro nějaké racionálnější myšlenky, nejlépe nespojené s Charlee, bohužel brzy zjistil, že to není úplně možné. Co teď ale má dělat? Jen tam tak seděl, jednou rukou opřený o zem, druhou projížděl Charleeny vlasy. Byly příjemné, nakonec dokonce i jemu byla tato pozice pohodlná. Nebo byl možná jen spokojený s možností doteku, po kterém tak prahl. Ne, že by to přiznal, jelikož něco takového by bylo rozhodně špatné. Velmi, velmi špatné. Potom už ale zase byla ticho a on si nebyl jistý, zda ho přerušovat. A tak zůstal tiše a vyčkával, zda se ozve sama.

K jej chvíľkovému prejavu spokojnosti sa našťastie nijak nevyjadroval a tak sa tam zase raz rozhostilo ticho, ktoré jej však zase raz nijak neprekážalo. Keby mohla, zotrvala by takto ďalších pár hodín... aj keď si bola takmer istá, že toľko tu určite nebudú, keďže minimálne Felix mal na práci určite aj niečo dôležitejšie. Ako strašne by si však želala aby to tak nebolo. Aj napriek skutočnosti, že to, čo prerušil predtým bolo poniekiaľ intenzívnejšie, toto jej prišlo istým spôsobom osobnejšie a o to bližšie. To ju však doviedlo k myšlienke, či Felix zase nespraví niečo ako predtým už len preto, aby sa dostal z jej bezprostrednej blízkosti, alebo možno aby ju dostal z tej svojej. Tak či onak, keby pred tým šlo o jedno z toho, vlastne nechápala prečo by sa podujal na úlohu jej vankúšika. ,,Nemáš ešte nejaké tyčinky ktoré by si mal ísť práve teraz skontrolovať?" vyslovila po dlhšej chvíli premýšľania o príčine jeho predošlých počinov, akoby snáď očakávala, že aj teraz sa plánoval čoskoro zdvihnúť a pripraviť ju zase raz o... no o neho.

Nějakou dobu byli v tichosti. Ruku měl ponořenou v Charleených vlasech a připadal si jako z nějakého klišé. Fuj. Ještě víc ho znechucovalo, že si tuhle chvíli poměrně užíval, nejspíš víc, než by měl. Měl by ji teď povalit pod sebe, zaujmout své alfa postavení a chovat se jako pravý nadržený muž, ale na to se vůbec necítil. A tak se snažil v hlavě utěšovat, že je třeba jako její sestra, ačkoli ty dvě neměly snad nic společného. Potom však náhle ticho přerušila, což ho naštěstí vytrhlo z toho přemýšlení nad blbostmi. Na tváři se mu znovu objevil jakýsi druh pobaveného šibalského úsměvu a ohlédl se přes rameno. „Jen tam, ale vidíš to, neměl bych na ně kouknout, co když se tam mezitím porvaly?" zeptal se s pobaveným šklebem na tváři, načež obrátil pohled zase k ní.

Zadívala sa na neho, akoby si snáď verila v tom, že by z neho bola schopná vyčítať či by bol ozaj schopný to spraviť... zdvihnúť sa ešte raz úplne zbytočne či už preto aby sa od nej vzdialil, alebo aby jej, poprípade sebe niečo dokázal... Ale vlastne na to sa ho pokúšať čítať ani nemusela. Bola si takmer úplne istá tým, že by toho bol nie len schopný, ale že by to spravil aj celkom rád keby vedel, že by ju to istým spôsobom naštvalo. Niežeby to prejavila niečím viac ako nakrčením nosíka, ale možno aj to by mu vcelku stačilo k jeho spokojnosti. V každom prípade, plánovala sa vyhnúť slovám ako 'to by si neurobil' pretože to by taktiež mohol brať ako výzvu k tomu aby jej dokázal že áno, urobil. Takže si vybrala vcelku iné slová, ktoré ho síce tiež mohli doviesť k tomu, aby vstal a išiel "skontrolovať" možnourčiteniebojujúcetyčinky, ale ktoré ho zároveň oboznamovali s následkami: ,,skúsiť to môžeš... ale keď teraz vstaneš, potencionálna bitka medzi tvojimi tyčinkami nebude ten boj ktorý ťa bude trápiť" povedala spokojne a s úsmevom. Niežeby ho plánovala zbiť, či vôbec udrieť v prípade, že by tie tyčinky šiel skontrolovať... bez ohľadu na to, aké veľké nutkanie k tomu by mala. Všetci totiž to vieme, že by preňho bolo až absurdne ľahké ju zastaviť. Bola však dostatočne streštená na to, aby sa naňho nejakým spôsobom zavesila a tak ho viac-menej donútila bojovať s tým, aby ju dal dole? Bez pochýb.