Alex&Pezza

Nevědět pro ni bylo asi momentálně to největší trápení. Smrt své matky nesla taky dost špatně, ale tady nevěděla, zda má plánovat pohřeb, protože neměla ani tělo, které by mohla pohřbít a dát mu klid. Proto trávila dny i noci u své vyšetřovací tabule, kterou si tak různě propojovala souvislosti. Mnoho věcí však nedávalo smysl a ona z toho měla úzkosti. Poslední její kousek, co ji spojoval s tímhle místem, byl možná už dávno pryč. Nechtěla to však vzdávat, to nebyl její styl. Existovalo tu řešení, vždycky nějaké bylo. Pravděpodobně bylo přímo před jejím nosem, ale stále to neviděla. Občas si pouze udělala pauzu na jídlo, zdřímnutí, jinak pouze procházela stopy a možná vodítka. Na tohle ji ve škole vážně nepřipravili - možná by ji zopakovali, že si musí držet nadhled, ale jak mohla, když tu šlo o jejího otce? Veškerý její sociální život šel tedy stranou, pokud se nepočítá ten chlupáč, který si občas lehl k ní a dožadoval se pozornosti. Upřímně ji vypadlo, že její dlouholetý nejlepší kamarád už v tomhle městě žil a nejezdil tu pouze za jeho tetou. A za ní. Vždycky měla strach z odloučení se svými nejlepšími přáteli, ale on ji na to přímo připravil. Byl tu, pak zas ne. Vždy tu však byl aspoň přes mobil, což bylo to nejmenší, ale zároveň to pro ni hodně znamenalo. Možná i proto ho k sobě tak moc pouštěla, přímo do jejího života nezasahoval. Rozhodně ji chyběl, ale myšlenkami byla momentálně úplně někde jinde. Musela se mu však ozvat, teda... až ji to jednou dojde, že by to bylo dost vhodné a že by ji přeci jenom vidět přítele mohlo pomoci. Nepřišlo ji však, že by si zasloužila něco jako volný čas, dokud nevyřeší to, kvůli čeho přijela.

Jako vždy však skončila na podlaze mezi svými papíry, úplně tuhá. Pak se divila, že něco nešlo přečíst, když tam skončily její sliny. Jo, papír a voda nebyla skvělá kombinace. Vzbudí ji však štěkot jejího psa. Jo, někdo byl vevnitř. První paranoidní myšlenkou je, že se onen únosce vrátil. Pro něco a nebo možná pro ni. Rychle proto vstane a natáhne se po první ostřejší věci. Jo, teď se ukáže, zda dávala při sebeobraně dostatečně velký pozor. Dojde blíže ke zdroji kroků a chystá se zaútočit první, ale v tom se ukáže známá tvář. I tak má menší infarkt v podobě toho, že vyjekne, ale pak si jen oddechne a tu ostrou věc odhodí. "Panebože, mohla jsem tě zabít!" jo, asi by to nezvládla, ale to neznamenalo, že nemohl zaklepat. Jak se tu vůbec dostal? Jenomže pak si vzpomene na ten schovaný klíč, který tam nechávala právě pro něj. Jo, měla by se toho květináče zbavit. Přestože nebyl nijak nebezpečný, tak ho rukou lehce praští do ramene za to, jak ji vyděsil. "Existuje zvonek. A nebo dokonce mobily," dost možná však její spánek byl jen dost tvrdý. Ale když tohle vše přejde, byla moc ráda, že ho viděla. "Dlouho jsme se neviděli, že?" poznamená možná trochu provinile. Dost za to také mohla. Nechce však hned začínat o jeho rodičích, to bylo dost těžké téma na začátek. Možná ji za to všechno nesnášel.

V Ember žil posledné 4 roky, ešte predtým však žil v Amerike a ku svojej tete chodil počas nejakej voľnej chvíle. Často cez víkendy, keď sa chcel vyhnúť nátlaku od rodičov. Nevedel, či tetke lezie na nervy ale zatiaľ to celkom dobre skrývala, okrem toho, že sa na neho hádzala random predmety, keď ju nechtiac naštval. Neplánoval sa však z Emberu odsťahovať. Po prvé, nemal kde, po druhé, zaujímalo ho mesto a po tretie, mal tu najlepšiu kamarátku Alex.
Išla však študovať do Ameriky, čo bolo pre neho ťažké obdobie, nechcel, aby ho opustila. Často vymýšľal a dokonca jej navrhol, že by mohli utiecť do Filipín, predávať papaye a marakuje na trhu a každý deň sa slniť na pláži. Čo sa však nepodarilo a on prehltol to, že sú v kontakte len cez internet.
Keď sa dozvedel o zmiznutí jej otca, strašne ho to zarazilo a mrzelo. Vedel, že sa o tom Alex onedlho dozvie a tušil, že sa vráti naspäť do mesta. Vŕtalo mu však hlavou, prečo sa neozvala. Preto teraz stepoval neďaleko jej domu, držal v ruke cigaretu a chodií hore a dole ako premýšľal, či za ňou má naozaj ísť alebo nie. Chce ho tam? Mal by tam ísť? Prečo sa mu neozvala? Musí tam ísť, veď sú dobrí priatelia!
Preto sa nakoniec bezmyšlienkovite rozišiel k jej domu, cestou típol cigaretu o kôš a vyšiel po schodíkoch ku dverám, zmerčil kvetináč a nadvihol ho, aby sa uistil, že tam je kľúčik. Bol. Padol mu kameň zo srdca. Vytiahol ho, odkomkol si ním dvere a vošiel dovnútra. Vtedy sa na neho vyrútila chlpatá guľa, ktorá sa išla pretrhnúť, aby ho zastavila avšak neodvážila sa, aby ho uhryzla. Prekvapene na neho pozrel a rozmýšľal, či sa náhodou nevkradol do cudzieho domu. Odvážil sa však vkročiť hlbšie. Vtedy sa na neho vyrútila jeho najlepšia kamarátka Alex, s bojovným výrazom a nejakým ostrým predmetom v ruke. Vydesene na ňu vytreštil oči. "Bola si takto blízko aby sa o tebe robili podcasty." Vyletí z neho rýchlo a dokonca jej ukáže prstami, dosť prehnane, ako blízko bola k tomu, aby mu to pichla do oka.
Mlčky pred ňou stojí a načúva jej obvinenia z jeho neschopnosti používať zvonček či mobil. Prestúpi z nohy na nohu, nejako ho to nenapadlo. "No, stále som sa nepremenil na upíra, takže si môžem vôjsť do tvojho domu hocikedy... Ale, prečo si sa mi neozvala? Nechceš ma tu? Nechceš aby som vedel, že tu nie si? Chceš aby som odišiel?" Založí si ruky na hrudi, tvári sa urazene a namrzene zatiaľ čo na ňu vysolí všetky jeho obavy a pochybnosti, za ktoré si už Alex za ten čas musela zvyknúť. Po chvíli sa zahľadí nadol, na tú guľu z chlpov a rozmýšľa, či mu o ňom Alex písala. Po chvíli sa mu zjavne rozjasní a on si k nemu kľakne, zlá nálada ho prejde takmer ihneď. "Aww, to je Benny, že? Hryzie? Dúfam, že nie. Ahoj, ja som Pheonix." Usmieva sa ako slniečko na hnoji, keď sa psovi prihovára a drží ruku nad jeho hlavou, aby psík zakláňal hlavu a ňufákom mu prechádzal po otvorenej dlani.

Nebylo to tak, že by se jí představa žití s ním na Filipínách nelíbila. Dokonce to bylo právě naopak - ta představa toho dobrodružství se jí rozhodně líbila. Jenomže tak nějak věděla, že její matka by to tak nechtěla. Přáli si pro ní nějakou slibnou budoucnost, ji zajímala dost kriminalistika, tak do toho šla. Ve Filipínách nemělo školu kriminalistiky svých snů, proto to ani nemohla přijmout. Když však pak v Americe trávila osamělé večery, někdy svého rozhodnutí litovala. Možná by nebyla úspěšná, ale aspoň by nebyla tolik sama. A teď, když zmizel její otec, tak byla skutečně sama. Vrátily se jí noční můry, které měla po smrti matky, ale teď je z nich neměl kdo probrat a říct, že to není skutečné. Mohla si za to však asi sama, když svého nejlepšího přítele ustranila i teď a neozvala se mu.

Proto je nakonec celkem ráda, že se ukázal nakonec sám. Sice to nebyl ten nejlepší způsob, protože ji málem přivodil zástavu srdce a posezení ve vězeňské cele. "Byla by to ta nejvíc oprávněná vražda na světě," vydechne a položí si ruku na hruď, než se zklidní její dech. "Ale no tak, ani jsem se tě nedotkla!" začne protestovat, než dojde pro tu věc, aby ji umístila na své původní místo. Tak trochu litovala, že ho přeci jenom tím nepraštila nebo něco, protože by si aspoň zapamatoval, že se k ní už nemá v životě blížit, pokud chce mít oko. "Navíc udělala bych to pro tebe. Páska na oku by ti rozhodně slušela a tvá teta by to brala jako cool doplněk," poznamená s pyšným úsměvem. Jeho teta byla dost zvláštní člověk, ale nějak s ní vždy vycházela, protože se nechala jen tak ze srandy ponořit do jejího světa. Doopravdy z ní však měla občas fakt strach, takže raději jen přikývla na vše, co jí řekla, přestože rozuměla pouhých pět procent.

O upírech taky věděla mnoho, vzhledem k tomu, že viděla snad každý seriál či film s nimi. Bylo to fascinující, občas přemýšlela nad tím, zda potkala někdy upíra a zda vůbec něco takového existuje. "Pozvala jsem tě už kdysi, tak se to třeba teď nepočítá a vysaješ ze mě poslední kapku krve. Ale ani kdyby to tak nebylo, tak nemáš právo jen tak vlézt někomu do domu. Víš, že na to jsou zákony?" rozhodí rukama. Jo, jak přesně ten zákon zněl nevěděla, zapamatovat si to přesně nebyla její věc, což bylo očividné. Ve skutečnosti jí to bylo jedno - ať si sem chodí kdy chce, jen ať ji přitom nepřivodí infarkt. Jenomže pak přijde ta mnohem horší část, která ji donutí přestat s vtipkováním a jen provinile sklopí pohled. Sama by takové myšlenky měla, nemohla se mu divit. "Já..." začne váhavě a začne si pohrávat s prsty na rukou, což dělala v těchto situacích často. "Tak to není, dobře? Jen je toho moc a myslím si, že nejsem teď zrovna skvělá společnost," svým rozhlédnutím poukáže na bordel kolem sebe. Samé papíry, její rozházená tabule s fotkami a nitkami, které je postupně propojují. "Ozvala bych se, až bych... to dala vše víc do pořádku," nevěděla, co přesně myslí. Jejich dům a nebo našla jejího otce? Ať už to byla kterákoliv možnost, tak by to trvalo dost dlouho. Aspoň Benny věděl, jak jí pomoci a odlehčí situaci tím, že začne být typicky až moc přátelské a vlezlé štěně. "To zjistíš," uchechtne se a sleduje ty dva. Měla ho krátce, kousal ji jen tak někdy, když si hráli, ale jinak ne. Nemohla však ručit za to, že ho třeba nekousne. "Správně tě už měl kousnout při tvém vloupání, ale... na tom ještě pracujeme," frustrovaně si povzdechne, výcvik psa teď vážně stíhat nebude. "Vlastně to, že tě začal vítat asi minutu po tom, co jsi přišel, je pro něj dost pokrok."

Prekvapene na ňu hľadel a preskakoval pohľadom z jej tváre na tú ostrú vec, ktorú drží v ruke. Srce mu silno bije, dobreže nevystrčí ruky dlaňami dopredu na znak toho, že je neozbrojený a neškodný. Nedokáže súhlasiť s jej názorom, že je to najviac oprávnená vražda na svete. „Ako to? Nesnažím sa ťa okradnúť ani zabiť!“ Okamžite sa obraňuje, pretože je to to posledné, čo chcel spraviť. „To si sa ma nedotkla ale stále si mohla, preto som povedal, že si k tomu bola blízko.“ Ešte raz poukáže na prsty, ktorými ukazuje diaľku medzi tým predmetom a jeho okom. Napokon však pretočí očami a povzdychne si, keď tému zmení na pásku cez oko. Položí si ruky na bok. „Jo, jasne, to je pravda, určite by som vyzeral švihácky. Ale kvôli platbe z nemocnice by ma pravdepodobne vydedila a vyhodila na ulicu, takže by som musel ísť bývať ku tebe, pretože som na suchu a preto, že nezvládam byť sám, čo pravdepodobne nechceš. Viem byť osina v zadku.“ Rozhodí rukami a zhlboka sa nadýchne, keď skončí svoj dlhý monológ, ktorý dal priam na jeden nádych. „Takže ma prosím nebodni do oka, aj keď by som vyzeral ako sexy pirát, okej?“ Dodá ešte na koniec a zatvári sa pomerne vážne. Ktovie, čo je v tejto jeho debate tým hlavným problém. Jeho újma na zdraví, poplatky za nemocnicu alebo vydedenie.
Upírov mal taktiež rád, čiže by určite nepovedal nie na maratón filmov, ale všeobecne mal v obľube horory a thrillery, nie všetky seriály a filmy s upírmi totižto stáli za to. Koncepcia upírov sa menila skoro v každom a skoro nikdy neponímajú tie isté škály. To bolo na tom zaujímavé. „To by som mohol spraviť už dávno, no nie...“ Skočí jej potichšie do reči ale nakoniec zmĺkne keďže Alex očividne so svojimi slovami nekončí. Dokonca sa kvôli nim na moment zatvári zahanbene, jeho výraz však ihneď na to pretne ďalší obranný. „Neleziem do domu len tak niekomu, leziem iba do toho tvojho.“ Nebola to ani tak výhovorka ako by ktosi čakal. Ale keď vedel, kde je kľúč, prečo by sa mal obťažovať klopaním? Predsa mu len ukázala, kde je aby sa k nej mohol dostať! Založí si ruky na hrudi. „Predsa si mi ukázala kde skrývate kľúč.“ Dodá napokon mierne urazene, i keď by sa asi na svoju najlepšiu kamarátku nedokázal veľmi hnevať. Skôr ho len nahlodávali obavy a pochybnosti tak ako vždy a takmer nonstop. Asi jediné, čo s ním ľudia mohli mať, bola trpezlivosť.
Keď poukázala na svoj bordel a všetky nitky, papiere, došlo mu, čo sa snaží Alex spraviť a musel sa nad tým znova zamýšľať. Nečakal, že sa do toho Alex tak vrhne ale asi to očakávať mal, len ho to proste nenapadlo. Vlastne, zmizol jej otec a on sa tu tak neslušne narval. Najskôr mlčal, keď sa sklonil ku Bennymu aby ho trocha pomojkal. Vzhliadne na Alex a znova na jej kopu papierov. „Nemusíš všetko robiť sama, mohol som ti prísť pomôcť s čímkoľvek čo práve robíš.“ Nadhodí, i keď nebol práve ten najlepší človek, ktorý by to mal hovoriť, keďže sa tiež zvykne na niekoľko dní zabuchnúť v izbe a od nikoho neprijať žiadnu pomoc. Dokonca ani neodpovedá na textovky. „Trúfam si povedať, že to nebude trvať tak krátko. Ako dlho by si ma ignorovala?“ Spýta sa jej so smútkom v hlase. Nebolo to tak, že by bol totálne sám, vždy si okolo seba niekoho udržoval ale nepáčilo sa mu, že by ho Alex totálne ignorovala.
Zabodne sa pohľadom do Bennyho, ktorý si nevšímal ich debaty a bavil sa s jeho vystretou rukou. Vykrúti na neho jeden kútik úst, bol proste strašne roztomilý, možno viac ako jeho užovka Nova, ktorá je tiež strašne roztomilá ale už to nie je malé mláďatko a niekedy ho ignoruje. „Možno má ma len proste intuitívne rád, verím tomu.“ Zazubí sa a poškriabe ho na brušku.

Sice možná měl klíč, ale tak nějak ji nedošlo, že ho tam pořád schovává. Vůči jejímu otci to bylo docela nefér, bylo to určité nebezpečí, kterému ho vystavovala. Teď už aspoň mohla vyloučit toto jako možnou příčinu jeho zmizení. Klíč byl pořád na svém místě - teda teď v jeho rukou, ale to brala pořád jako bezpečné místo. "Ale pořád ses sem vloupal. A pokud se nemýlím, tak je to taky trestný čin," podotkne, ale přeci jenom nemělo smysl to dále řešit, protože byla ráda, že se zastavil. Představí si ho s páskou přes oko a jen se nevinně uculí a pokrčí rameny. "Někdy je tu to docela osamocená. Možná, jen možná... by se mi ta osina v zadku hodila," vydechne s menším úsměvem. Ona také uměla být osinou v zadku, možná proto se z nich stali nejlepší kamarádi. Dvě osiny v zadku v akci. "Možná tě přeci jenom do toho oka bodnu," a udělá k němu pár kroků blíže, jakoby to myslela vážně. Fajn, takto zoufalá, aby mu vypíchla oko a způsobila i sobě trauma z toho pohledu. Sice studovala kriminalistiku, ale že by zvládala vidět tak nechutné věci, se už říci nedalo.

"Upřímně jsem na ten klíč úplně zapomněla. Divím se, že nás ještě nevykradli," přeruší veškerou tu vzdálenost, aby si od něj mohla ten klíč vzít zpátky. Nedávala mu ani moc na výběr, vzhledem k tomu, že mu ho z té ruky doslova vzala. Jeho tón hlasu a pohled ji však trochu hlodal. Nechtěla, aby kvůli tomu všemu měl nějaké pochybnosti o jejich vztahu, a proto si nakonec povzdechne. Sevře klíč v dlani a pohledem bloudí k němu a zpět ke klíči. Možná ho tam nikdy nemusela nechávat, ale chtěla. V těch opuštěných nocích, kdy on byl tisíce kilometrů daleko, pouze doufala, že ji navštíví a ta samota bude pryč. Schovaný klíč ji poskytoval naději, že si tu najde vždy cestu, i kdyby nebyla doma. Nebylo to však, že by se tu mohl jen tak ukázat, jak si myslela. "Víš co?" začne nakonec a chytne jeho ruku, kterou rozevře a vloží do ní klíček. "Nech si ho," kývne s úsměvem a o pár kroků opět odstoupí. Sehne se a začne sbírat papíry ze země, aby si tu aspoň trochu uklidila, když tu má návštěvu. "Nechtěla jsem tě obtěžovat," zakroutí hlavou a skousne si spodní ret. "I sám toho máš moc," a poslední věc, kterou chtěla, bylo mu přitěžovat svými problémy. Mohl jí vůbec pomoct? Ať už on či kdokoliv jiný? Začínala tomu dost propadat a nechtěla ho stáhnout ke dnu s sebou. Raději se věnuje papírům, i když přijde další dotaz. Raději je položí na stůl a zvedne se. "Nevím, dobře?" rozhodí rukama, protože už nemá na to se obhajovat. Výmluvy ji došly, pravdou bylo, že žádné neměla. Pouze pokud se počítá to, jak moc je ztracená, ale to by nahlas jen tak nepřiznala. "Promiň. Nechtěla jsem, aby ses cítil, že tě ignoruji," to byla ta jediná správná věc, kterou mohla nyní říct, tak to taky udělala. Poslední věc, kterou potřebovala, bylo přijít i o něj.

"Tak to si nemyslím," dovolí si nesouhlasit, ale pouze se nad tím zasměje, aby dala jasně najevo, že je to vtip. Byl to docela pěkný pohled a řekla by, že si tohle Benny dost užíval. Možná by  mu ho mohla někdy vecpat, ať ho vezme na procházku či tak, aby měla více klidu na procházení všech těch složek. Kde se k nim dostala? To se raději ani neptejte. V tomto vyšetřování byla až po uši a bylo možné, že od toho potřebuje na chvíli odstoupit, aby nic nepřehlédla. "Co ta tvoje kapela?" nadhodí tedy. Takhle mu to mohla vše vynahradit a zároveň se odreagovat. "Kdy se můžu přijít podívat?"

Zamračí sa nad jej slovami. „Nevlúpal som sa tu. Otvoril som si kľúčom. Veľa vlamačov kľúč nemá.“ Znova sa začne ohradzovať, keďže naozaj nesúhlasí s tým, že sa do jej domu vlámal. Nakoniec nad tým pretočí očami. „Hovoríš, ako keby si na mňa mala zavolať policajtov.“ Založí si ruky v bok ako keby jej tým chcel naznačiť, že to znie ako celkom blbý nápad, keďže sem prakticky prišiel s prázdnou a nemá v úmysle nikomu škodiť.
Nad jej návrhom, že by sa jej tu osina v zadku zišla len zamyslene prižmúri oči. „No, to si zapamätám. A pravdepodobne to aj využijem.“ Zamrmle si a prejde si rukou po brade, určite to však musela počuť aj Alex, ktorá stojí blízko neho. Nakoniec len vytiahne ruky dlaňami dopredu a pomyká nimi do strán v nesúhlasnom geste a nervózne sa zasmeje. „Prosím, nerob to, ešte stále si musím spraviť vodičák.“ Síce to bola celkom chabá výhovorka ale dúfal, že mu to Alex zožerie a nebude sa mu pokúšať to oko vylúpnuť z jamky. To by bolo strašné.
Kľúčik stále držal v spustenej ruke, takže nebolo tak ťažké mu ho zobrať. Prekvapene sa díva za jej rukou a cíti sa trocha smutne, má pocit, ako keby mu tým Alex zavrela dvere pred nosom ale musel sa presvedčovať, že to boli iba jeho démoni, ktorí mu nahovárali veci, ktoré neboli pravdivé. „Mal by som teda nabudúce...len klopať?“ Zatvári sa ako kopnutý pes. Potom však Alex vzala jeho ruku a kľúčik mu vrátila naspäť. Nevedel, ako sa má voči tomu cítiť. Zahľadí sa na kľúčik v ruke a hneď na to na Alex. „Takže teraz môžem vojsť hocikedy, alebo..?“ Zmätene zamrká a cíti sa mierne zahanbene, možno si niečo zle vysvetlil a urobil čosi nesprávne, takéto myšlienky mu behali hlavou často ale takmer vždy ich dokázal potlačiť.
„Nikdy by si ma neobťažovala, stačilo mi len zavolať. Naozaj nemám toho toľko veľa ako sa zdá. Práveže...“  Vystrčí ukazovák, vopchá si kľúčik do zadného vrecka a založí si ruky na hrudi. K tomu tématu sa už radšej vracať nebude. „Mám niekedy až príliš veľa času v rukách, väčšinu strávim spaním. A prakticky mám iba 2 hobby, musím začať robiť niečo iné inak sa zbláznim.“ Vysvetlí Alex svoje vnútorné pochody, alebo teda skôr biologický cyklus, ktorý ho už pravdepodobne prestáva baviť.
Napokon sa skloní k psovi aby ho pohladil. Jasné, zjavne nebol od Alex ignorovaný, aj keď jemu to tak pripadalo. Cítil sa zahanbene, že si to vôbec myslel. „Ja viem, že si nechcela.“ Zatiahne na ňu a vzhliadne nahor, oči však hneď zabodne do Bennyho. „Myslel som si, že ma tu nechceš, že ťa len obťažujem, že ma vlastne nenávidíš... veď vieš, že mám úzkosti!“ Vzhliadne na ňu znova, keď to vysloví a prejde si rukami po pažiach.
Prekvapene zamrká a stisne pery. „Hmm, stále ešte trénujeme. Ževraj Joshua píše nejaký song ale ukáže ho nám až keď bude hotový, takže som zvedavý. Ak to bude nejaká serenáda tak..“ Naznačí Alex to, že sa z toho asi pozvracia, ak ho bude počuť vrieskať do mikrofónu o svojej stredoškolskej láske, ktorá ho dramaticky opustila. Pokrčí plecami. „Ešte si stále nie som istý, ale povedal by som ti to... Teda, ak budeš mať čas.“ Prejde pohľadom po jej papieroch rozhádzaných po zemi. „Oh! Vieš čo mi šéfová dala naposledy v práci?“ Vyriekne zničoho nič a z druhého vrecka vytiahne malú fľaštičku cbd oleju. „Nechápem, ako sa k takýmto veciam dostáva. Ale vieš, aká je.“ Tým chcel naznačiť, že jeho šéfka ťahá brko za obchodom. „Povedala, že to je skvelé na nervy. Chceš to skúsiť?“ Opáči a spýtavo sa na Alex zahľadí.

Jen tak pro sebe se pousměje, když se zmíní o tom, že to třeba někdy využije. Chyběla jí společnost, osina v zadku určitě byla skvělým rozptýlením. "Přeci víš, že jsem úžasná řidička. Svezu tě a možná tě naučím řídit i jen s jedním okem," s nevinným úsměvem si pořád stojí za svým. Jedna věc se mu musela nechat - nebyl pro něj problém vykouzlit úsměv na její tváři, ať už se dělo cokoliv. Nerada však viděla, co na jeho tváři způsobila ona. Nebyl to záměr, ale pouhý reflex mu ten klíč prostě vzít, ale když se nad tím tak zamyslela, tak to takto nechtěla. Chtěla, aby zde mohl přijít kdykoliv chce, aby ji zachránil před jí samotnou. A ona možná ho také před sebou samotným. "Kdykoliv budeš chtít," potvrdí mu pak a snaží se mu svým úsměvem vnutit to, aby se usmál. "Stejně jsem tu jenom já..." to už ji však ten úsměv poklesne. To teď byla ta krutá realita kvůli které se skrývala i před ním.
"Pokud máš tolik času na rozdávání, tak ho můžeš trávit se mnou a hledáním stop. Možná věci uvidíš jasněji než já. Jsem hrozně moc ovlivněná tím, že je to můj otec a možná něco přehlížím," navrhne tedy. Většinou radši pracovala sama, ale u něj se nebála, že by ji v něčem lhal a mařil vyšetřování. Maximálně třeba tak nepozorností, ale tou trpěla ona samotná dost. O jeho úzkostech samozřejmě věděla, ale nějak ji nedošlo, že ho to tak vezme. A to z jednoduchého důvodu - neměla čas nad tím přemýšlet. Vždy až přehnaně o všem přemýšlela, ale teď ani toho nebyla schopná. "Já vím. Připadám si jako hrozná kamarádka," povzdechne si. Hrozná dcera, hrozná kamarádka a ještě horší detektiv. "Jsou ty úzkosti horší s tím, co se tu děje?"
Pobaveně se zasměje a pokroutí hlavou nad jeho gestem. Jo, serenády. "Tak tu bych si taky ráda poslechla! Tvůj výraz by byl jako komické představení místo koncertu," ze srandy si do něj rýpne a konečně si udělá pohodlí na ne až tak pohodlném gauči. Sama s ním pohledem přejede přeš ty papíry a zakroutí hlavou. "Udělám si čas, slibuji," už i tak se cítila jako hrozná kamarádka, tohle je to nejmenší, čím to může napravit. Navíc jejich hudba je fajn, ráda to poslouchá. Pak však přijde s návrhem, který ji od její práce samozřejmě úplně rozptýlí. No co? Stejně už se neuměla vůbec soustředit. Navíc třeba ji tohle mohlo dokonce pomoct, kdo ví? "Jen pojď," řekne s širokým úsměvem. Aspoň něco se podobalo starým časům, ne? "Víš, že s tebou bych se sjela či bůhvíco kdykoliv a kdekoliv," Poklepe na místo vedle sebe na gauči a její pejsek se odebere si lehnout. Vítání hosta pro něj asi bylo dost namáhavé. "Už sis to někdy dával?" zeptá se. Kdo ví, jak skvělé to bylo, když to bylo od jeho šéfky, ale je ochotná to risknout. Na nervy něco potřebovala zoufale hodně.