Opal, Lazarus, Alex + kdokoli kdo se přidá

Rajdu neviděl už dva týdny. Nevěděl, co se s ním tak mohlo dít, zda si tedy v tomto období nenašel nějakou partnerku a nezahnízdil se někde na pobřeží, nebo zda náhodou nepozřel jedovatý kus krekru, anebo… co když mu ten jedovatý krekr hodil on? Označil by se poté za vraha? Ta, a mnoho dalších otázek okupovalo jeho mysl po té nudné, lehce zamlžené a až děsivé cestičce na poli, po které kráčel. Počasí bylo pod psa – a nebyl to náhodou i pes, kterého v dáli viděl? –, tedy jako obvykle, což znamenalo, že ani jeho černá, vcelku huňatá bunda nepomohla proti chladu. Ale to byl zvyk, omrzliny byly u něj tak časté jako výkaly racků na verandě. Neměl jasný plán. V ruce nesl svůj laciný foťáček, který z povinnosti musel nosit – místní nakladatelství na fotografy holt příliš místa a prostředků nemělo -, přičemž doufal, že najde jakoukoliv příležitost k tomu zvěčnit nějakou pěknou scenérii, jež by se poté pyšnila v jednom z jeho článků. Ani si nebyl jistý, o čem psát, věděl tedy, že se zde ztratilo několik chlapů, avšak toto téma pokryli už jeho kolegové. A jemu zbyla ta novinka o vzácném nalezení pražmy v okolí Emberu. Zábavné. Několik desítek metrů před sebou dokázal zahlédnout dívčí siluetu, ale příliš pozornosti jí nevěnoval, občas se jen obhlédl za běžícím psem, a snad by se i ztratil v myšlenkách, nezazněl-li by několik metrů od něj, kde se holčina se psem zastavila, tupý náraz. A měl pocit, že i vyjíknutí někoho dalšího. Pohled odlepil od země, a koho to tam neviděl? McKenzie! Tedy… asi. Měl pocit, že ji už zase pár let neviděl, naposled mu totiž snad přespávala ve staré posteli jeho ségry. „McKenzie?“ optal se jí v případě, že by to ona nebyla (a byla). „Jsi v pořádku?“ A samozřejmě, nechyběla ani blbá otázka – přeci jen ji vteřinu zpět docela nemile a nečekaně udeřil míček od jemu… lehce povědomé. Z jejich slov usoudil, že se obě znají, z čehož vyplývalo, že neznámá bude taky z ostrova. Jednak McKenzie nikdy z ostrova nepáchla, jednak mu byla povědomá. A taky měla roztomilého psa, ale to si nechával na později.

Dobře, věděl, že na ostrově vyrůstá generace trochu odvážnějších – a tím i lehce blbějších – lidí, nijak však nečekal, že zde narazí rovnou na McKenzie a další holku v jejím věku. Tedy snad. Oči mu po ránu v mlze tak dobře nesloužily. Sakra. Stárl. Ale to byla věc budoucího Cormaca, tento se stále musel zaobírat otázkou týkající se přítomností těchto dvou nešiků, přičemž jedna zde děsivě napadla tu druhou míčkem. Určitě tím chtěla vybídnout psa k tomu, aby jí skočil do tváře a udělal z ní sekanou, i když… sakra, byl na to až moc roztomilý. Hopskal si po travičce kolem nich a jemu se z toho patrně roztékaly až všechny omrzliny. Byla tedy pravda, že toho od zvířat hodně neočekával od doby, co považoval toho racka za svého polomazlíčka, byť mu chodil vyžírat jen zásobu oplatků. A když jej McKenzie od toho chlupáče odtrhla svým dramatickým představením, zkřížil ruce a daroval oběma, zde hlavně své známé, docela starostlivý pohled. Hodlal se i ptát, ale to už něco poznamenala druhá dívčina, která se mu o pár chvil nato představila jako Alex.
„Cormac,“ přikývl k ní, jako by dával najevo, že jej také, byť němě, těší, a konečně se zase podíval k té malé rebelce. „Co tu vůbec děláš? Za tohle by tě tvůj-“ odsekl se v momentě, co mu to došlo. Nad hlavou jako by se mu i rozzářila žárovečka, a raději na pár vteřin umlkl. „Jo, pardon,“ pronesl polohlasem, přičemž pohlédl stranou v případě, že by to u ní, ač nepravděpodobně, vyvolalo nějakou nemilou reakci. Taky by to nebyl on, kdyby se nezamotal do tak nešťastného tématu, z čehož jej díkybohu zachránil Benny s tím pěkným pozdravením, který mu oplatil pohlazením a chabým pokusem o úsměv. „V pořádku,“ ujistil Alex podobným úsměvem, načež se opět podíval na obě, jako kdyby ani nevěděl, co si o tom myslet. Ovšem, nějak mu byl šumák, co zde tyhle holky dělají na ráno na poli, které bylo chvíli od města, přeci jen tu pak děsivě působil spíše on, ale… nemohl to nezmínit. „Co tu vůbec děláte? Snad víte, co se, no, co se tu zase děje,“ čímž narážel na ona zmizení lidí, mezi něž patřil i otec McKenzie, „neměly byste se tu takhle toulat. Samy.“ On tedy nebyl žádnou výjimkou, ale docela chabě si myslel, že by se dokázal ubránit. Což byla lež, protože otec jeho tady známé byl tak dvakrát mohutnější.  

Pravděpodobně by se na Alex zamračil znovu, ještě intenzivněji, kdyby tedy nebylo těch několika sporadických myšlenek, které potřeboval posbírat. A taky raději mlčel, aby se nepustil do nějakého ještě citlivějšího tématu, zčásti naslouchal jejich běžné konverzaci, zatímco pohledem směřoval k louce, jako by se tam snad stále snažil najít nějakou pěknou scenérii na fotku. Nesnažil. A když mu Kenzie odpověděla, pouze si zase povzdychl – ona už přeci jen věděla proč. Neměla by jej hledat, hlavně ne sama, ne v takovém období. Přikývl ke slovům druhé. Její rodinu znal dost dobře, byla to ta typická rodinka žijící v Emberu, měla konexe mezi dalšími, a pár těch drbů se občas dostalo i k němu, vlastně byl fakt, že v jedné z těch povídek, které se o Kenzie šířily, hrál i docela důležitou roli. Ujel jí trajekt, posedávala někde u doků, a jelikož se stmívalo a on věděl, o co se jedná, nechal ji ulehnout u něj doma. Bylo to tak lepší – mohla se v tu noc vytratit a jemu by to navždy sžíralo svědomí.
Mrzelo ho to, ne že ne, ale zároveň věděl, že to jeho známou na povrchu úplně neovlivní. Měli podobný vztah k rodičům, byla to jedna z mála věcí, krom neustálého odsuzování, která jim byla společná. Alex se zjevně snažila omluvit, obrátil se proto na ni, pozvedl koutky úst a přikývl. „Stalo se,“ poznamenal tišším hlasem v naději, že ji dokáže vrátit do přítomnosti, a nato zase umlkl. S radostným pohledem sledoval toho psa, byť již na uzdě, a snažil se dále přemýšlet, co udělá. Nemohl odejít, to rozhodně ne, matka Kenzie by jej zabila už jen za to, že se s ní viděl na nějakém děsivém poli, ale kdyby ji zde nechal? Očekával muka, která žádný smrtelník ani nezažil. A jak ji znal, nebo alespoň jak si myslel, že ji zná, očekával i to, že jej dotáhne kamkoliv to jen bude chtít. Zamračil se ve chvíli, co jej označila za součást skupiny, a hlavu jako by se snažil skrýt pod bundu. „Nejsem vaše chůva,“ zavrčel, avšak dále již nic neříkal. Zjevně souhlasil, čistě protože musel. A kromě pevného foťáku, který mohl po někom hodit, tu na obranu nic dalšího, bohužel, neměl. Možná toho chlupáče, kterého zmínila. „Jo,“ přitakal ohledně ulizování k smrti, ač mu to úsměv úplně nepřineslo. Stále cítil ten vážně nemilý pocit toho, že tyhle dvě bude mít na starost. Otázku od Alex očekával, byť k ní nenašel úplně vhodnou odpověď, tudíž ze sebe dostal jen pokrčení ramen a strohou odpověď: „Nevím – možná se tu toulá nějaké zvíře, možná nějaký člověk. Tak i tak je to někde v okolí.“ Následoval povzdych, krátké odmlčení, snad i lítostný pohled k zemi. Vevnitř tedy vřel, ale napovrch se dostala jen jakási frustrace. „Rád bych řekl, že něco vím, ale… nemám ponětí. Co vy dvě?“ Marně tak doufal, že od jedné uslyší alespoň něco.

Atmosféra jako by sršela emocionální nedostupností a otcovskými problémy těchto dvou, a on pomalu ani nevěděl, jak se při tom všem pořádně zachovat. Měl tu co dělat? Ovšem, připletl se do toho náhodou, a nejlépe by na tom byl, kdyby se zde ani neobjevil. Kráčel by si kdovíjakými lesíky, a kdyby ho někdo měl unést a zabít, nebyli by zde žádní svědci. Což, pravda, asi nebylo příliš dobré, ale jeho hrdost by to alespoň nesráželo na kolena. I když na kolenou už málem byl z toho psíka a děsivě dramatického – spíše podivně trapného – momentu těchto dvou. Nemohl se otočit a jít zpět, ne, když znal jejich identity a když cítil jakýsi pocit špatného svědomí. Měl je na starost, stal se chůvičkou, chyběla mu zástěrka a nějaká prachovka, ženský hláseček, od kterého vskutku daleko neměl, a třeba trošku větší pozadí, což… jak občas vídal, taky na tom nebylo nejhůře. Už zase se ztratil v myšlenkách. Což bylo dobře, nemusel tak příliš dávat pozor těm dojatým holčinám, namísto toho napůl obhlížel okolí a napůl se ztrácel v bůhvíčem, na co to myslel. „Až ho chytí,“ doplnil McKenzie ohledně výprasku, jelikož si až dost živě představoval, jak ubíjí jakékoliv to lidské monstrum klackem, poukázal na ní prstem, jako by ji káral, a opět se vrátil k své původní aktivitě. A když je označila za příšerné kamarádky, svým způsobem teda, musel se dost hlasitě uchechtnout, vážně nečekaně a spontánně. Docela souhlasil. Další věc, která jim byla společná. Všem třem zjevně. Každopádně si pohledu Alex všiml, což jej přinutilo se podobným podívat nazpátek – rád by tak poznamenal, že není čas řešit jejich vztah, ale ten fakt, že se tu někdo pohřešuje a že se dost možná mohlo stát i tady.
A pak následoval další povzdych z jeho strany. „Já už ani nevím – jen mi slib, že budeš dávat pozor,“ povzdychl si, „tvá máma se na mě divně dívá už od… ty víš.“ Dále to nerozebíral, šestnáctileté byly holt divoké a nespoutané, a k tomu se nechtěl pustit do tak živého tématu, které ještě nestihli pořádně probrat. A pak se ozvala druhá z nich. „Geniální,“ pochválil ji s pozvednutým obočím, snad jako by to od ní nečekal, a na tváři se mu mihl i úsměv. Neměl k tomu co říct, potřásl rameny, a pokračoval, naslouchal jejím odpovědím, byť se vážně ničeho nedočkal. Povzdychl, ač to bylo očekáváné. „Rozhodně ne,“ potřásl hlavou, „ani náhodou,“ pokračoval dále, „ne-e,“ a možná přidal ještě něco, ale když tedy skončil, konečně odvětil: „Alex má pravdu – nehledáme někoho, nejlíp něco, a… asi ne tady.“ Nato mlčel, nechtěl je navést k ničemu blbému, a namísto toho je blbě následoval v naději, že je zahlédne někdo z města, aby je dostal zpátky domů. Vážně o to teď prosil kdekoho na nebi a pod.

Nemilý pohled od Kenzie oplatil zamračenou tvářičkou nazpět, přičemž pocítil zase ten starý dobrý pocit z toho, že dokázal nějakého snílka vrátit zpět k zemi. Ne tedy, že by mu takoví přeceňující, naprosto naivní lidé vadili, ale… nehodlal se zde dostat do potíží čistě kvůli tomu, že měla v úmyslu si hrát na detektiva. Jednoho vedle sebe měli, rozhodně o tom ponětí neměl, a byl i zčásti rád, protože by ji pravděpodobně okřikl ohledně toho, že autority a jakékoliv takové osoby by neměly podporovat malé holčiny v tom, aby se toulaly po tak nebezpečném místě. A to jí vytýkal i teď, jistým způsobem, ačkoliv jí to hodlal říci, až by měli, pokud někdy, prostor jen mezi sebou.
S McKenzie naopak ten prostor ani nepotřeboval – její matce snad stačilo, aby je viděla pohromadě, a skončil by na místním společenském žebříčku níže, než aktuálně postával. Příliš ani nevěděl, co s ní bylo, doslechl se jen to, že má jakousi nemoc, avšak zda se bude moci uzdravit, to už nezaslechl. Asi to bylo jen dobře. Zkřížil opět ruce, nespokojeně zavrtěl hlavou a dodal: „S tvými pohledy by to byl rychlej potrat.“ Neubránil se krátkému úšklebku, možná se i lehce uchechtl, což skryl za odkašlání si, a dále zase mlčel. Rozhodně ale nepochyboval o tom, že by si Kenzie neporadila, byla schopná, možná až moc. Bylo to něco, co v jejich letech zjevně postrádal a co našel o krapet později. A tak skončil tady, debatovali ohledně louky, na níž se nacházeli, a zda tady, nebo někde poblíž něco najdou. Doufal v to, že ne. Spoléhal na to. „Není tu co pochopit,“ pokáral ji znova, „a hledáš vůbec stopy, nebo příležitost se nechat unést a zabít?“ otázal se s obočím, jež se mu až děsivě naklonilo dolů do toho jeho typicky zamračeného pohledu. Musel si k tomu povzdychnout – mělo to cenu? Mohl napsat někomu známému, aby ji přišel postrašit, a pak by se konečně mohli rozpustit a jít domů. Hodlal s Alex i souhlasit, avšak její poslední slova jeho výraz zcela rozpustila. Vypadal tak docela zaraženě, pohlédl na ni, až mu to konečně došlo. „To je mi líto,“ vydal polohlasem, chvíli nato zase mlčel, aby zpracoval novou informaci. Takže zde měl rovnou dvě zblázněné holčiny, jež pátraly po tatíkovi. Skvělý. „Jo, patnáct minut. Bez debat. Pokud mě budete tahat za nos, zavolám někoho z města,“ čímž jasně narážel na její mámu, „a je fakt, že na louce se jen tak neschováš a nikoho nenápadně neuneseš – a pokud to někdo fakt dělá, bude to na… méně nápadném místě dost daleko odsud.“ Takže bylo jasné, že to, co hledají, bylo prostě mimo tu louku a snad i mimo její okolí. Ale raději už nic neříkal, blbých nápadů zde padlo dost, a on stále chtěl najít nějaký snímek pro svůj článek.