Enzo a Mae

Obvyklé dny u Felixe se nedaly asi zařadit do žádné kategorie. Občas se toulal, jindy...no, dobře, hlavně se toulal. Byla to většinová náplň jeho volného času, protože co jiného by dělal? Byly i chvíle, kdy trávil čas se sestrou, ale ta taky pořád někde pobíhala, a tak těch společných aktivit moc neměli. Tudíž relativně bezcílné toulky byly to jediné, co mu zbývalo. Tentokrát zavítal až do staré části města, té, která byla kdysi vybombardovaná a...no, zkrátka už byla pěkně rozpadlá. Není divu. A právě proto byla rádoby cílem jeho cesty, ačkoli vlastně netušil, jestli tu opravdu jeho cesta skončí. Pravděpodobně ne. Ale i tak si sedl na rozpadlinu jednoho z domů, nebo, co zřejmě kdysi dávno bývalo schodiště, a rozhlédl se kolem sebe. Vlastně to nevypadalo tak hrozně, jistě, bylo to opuštěné a rozpadlé, ale ve vzduchu visela ta tajemná atmosféra, která ho právě k místům táhla nejvíc.

Z domu vyrazila už nadránom, keď ju zobudil otec tým, že vďaka alkoholovému opojeniu stratil rovnováhu a pri svojom páde rozbil pár prázdnych fliaš stojacich neďaleko. Odvtedy už prešlo niekoľko hodín a ona sa stále túlala. Koľko hodín prešlo, netušila a vlastne ju to ani veľmi netrápilo keďže ona sa zvykla túlať dňom aj nocou. V tomto momente už ani nevedela, kam presne ide. Nemala presný cieľ a išla tak nejak za nosom a medzitým sa venovala chaotickým myšlienkam v jej hlavičke. Okolie vnímala len natoľko aby sa o niečo nepotkla a do niečoho alebo niekoho nevrazila, no keby sa rozhodla nejaká príšerka, že ju zozadu napadne a zje, asi by toho veľa v boji o svoj život nezmohla... niežeby sa o to inokedy nevyhnutne v podobnej situácii pokúsila. V každom prípade, nejakým spôsobom ju nôžky doviedli až do ruín zbombardovanej časti mesta. Bolo tu síce mnoho prekážok, vďaka ktorým by mohla skončiť ležiac na chodníku, avšak chodievala sem tak často, že už tu pomaly každú tehlu či kamienok poznala naspamäť. Zdalo sa jej, že v diaľke započula kroky, ale aj to ustalo a tak nejak z toho usúdila, že sa jej to mohlo len zdať. Aj keby nie, čo mohla stratiť, všakže?

Hezky si hačnul na cosi, co dřív byly schody, nyní jen jakýsi zbytek a pár cihel, poměrně špinavé prostředí a ne zrovna ideální pro flákání se, ale asi vážně nic lepšího na práci ani na mysli neměl. I kdyby si ale mohl vybrat, nejspíš by zavítal právě na místo tomuto podobné, nebo vlastně kamkoli, kde ještě dřív nebyl, a kde to vypadá dostatečně opuštěně, nebezpečně, nebo tajemně. Nějak se vyžíval v nevědomosti, jestli o život přijde nebo ne. Ačkoli nebyl nějaký sadista, spíš se mu líbilo to tajemství, občas měl pocit, že potřebuje nad něčím nemít kontrolu. Užívat si ve vlastním utrpení. Život tohohle člověka byl zřejmě natolik nudný, že i vlastní neschopnost mu činila zábavu. Samozřejmě mnohem raději sledoval neschopnost ostatních, nejvíce zmatení ve tvářích nic netušících lidí. Uslyšel kroky, za chvíli dokonce uviděl postavu - byla dívčí a poměrně ho vyvedla z míry. Rozhodně by tu nečekal živou duši, natož nějakou... holku. Projel si ji pohledem od hlavy k patě, než se rozhodl na ni houknout. „Tebe jsem tu rozhodně nečekal," pronesl, načež se ladně vyhoupl na nohy a zamířil jejím směrem. Obešel ji, jako by se snažil si ji pořádně prohlédnout, možná dát najevo svou dominanci pomocí své výšky, nebo bůhví, co si mají muži potřebu dokazovat, a nakonec se zastavil kousek před ní, pohlížejíc přímo na její tvář. „Máš nějakej pud sebezáchovy?"

Zahĺbená vo svojich myšlienkach si pokojne kráčala ďalej, keď tu zrazu.... hlas. Mužský, možno trocha povedomý, no rozhodne nie známy. Narozdiel od iných, ktorí by sa v tejto situácii aspoň cukli, ona tak nejak nijak viditeľne na toto prekvapenie nezareagovala. Prvá vec čo jej napadla bola práve to, že tie kroky predtým možno skutočne počula a nebol to len výplod jej fantázie, no skôr ako dokázala pomyslieť na čokoľvek iné, ona osoba už bola pri nej. Obkrúžil ju, ako to robia dravce pred tým ako zletia ku svojej koristi a zastavil pred ňou, čo tak nejak donútilo okamžite zastať aj ju. Samozrejme, mohla by ho obísť, ale on jej zastal v ceste, on by mal byť ten čo nakoniec ustúpi... aspoň tak jej to diktovala jej svojská logika. Keďže už bola nútená zastaviť a teda nie zrovna ďaleko od neho, len si povzdychla akoby ju snáď táto situácia nejak veľmi otravovala, aj keď to nebolo úplne tak. Nemala síce rada keď jej niekto stál v ceste a prerušil jej myšlienkove pochody, ale aspoň dúfala, že to bude niečo zaujímavé... taká tá malilinká nádej v jej dušičke, že možno by aj on mohol spôsobiť akési potešenie pre jej znudenú myseľ. Keďže medzi nimi nebolo veľa priestoru, bola nútená svoju hlavičku mierne zdvihnúť kvôli výškovému rozdielu, aby sa mohla zadívať priamo naňho, podobne ako to spravil on. Poznala ho. Teda nie poznala ako poznala, ale poznala. Vedela, že ho už párkrát videla... na rôznych miestach, často tak nejak v úzadí. No jeho tvár nevedela priradiť k žiadnemu menu. ,,Vzhľadom na to, že si nemyslím, že by si tu očakával vôbec niekoho, tvoje slová ma vôbec neprekvapujú" vyslovila, avšak tak nejak nevedela, prečo by tu zrovna ju nečakal... akoby ju snáď poznal, no to bolo nemožné, keďže ho sama nijak bližšie nespoznávala. Možno to spravil preto, aby ju zmiatol, no keďže bola zvyknutá na to, že druhí hovoria veľa divných vecí ktorým nie vždy rozumie, nejak to hodila za hlavu. Pri dotaze na pud sebazáchovy sa v mysli len pousmiala. Často počúvala, že žiaden nemá, hlavne keď ju niekto videl večer či dokonca v noci sa potuľovať po okolí, ako keby snáď bola neohrozená. ,,Záleží, ako presne by si zadefinoval pud sebazáchovy ale pravdepodobne bude odpoveď tak či tak nie" vyslovila po chvíli odpoveď na jeho otázku.

Jen tak se tu procházela, jako by se vůbec nechumelilo. Samozřejmě, že doslovně se rozhodně nechumelilo, ale chápete, obrazně. Docela ho to zaujalo, ale mohla taky jít na nějakou párty podivínů, kteří se rozhodli tady ve zříceninách pít. Kdoví. Vypadala hrozně mladě, i když ani on nebyl nějak starý, ale chápeme se. Jeho hlavinka teď pracovala na plné obrátky a přemýšlela nad jakýmkoli důvodem, proč by se tu asi tak mohla procházet. Raději všemu rozuměl, tedy všemu, co se týkalo ostatních. Nerozumět ostatním lidem mohlo být nebezpečné, ale sobě? To je celkem jedno. Bude si to řešit hezky v klídku v sobě. Ale okolí... no, bylo to celé komplikované. „To mě ta tvá celkem ano," věnoval jí tajemný úsměv a vycenil své bílé zoubky. Stále nedokončil své pozorování téhle osůbky, proto jeho pohled byl možná trochu spalující. „Takže jsi se rozhodla jen tak se projít po staré části města?" povytáhl obočí, „nehledě na nebezpečí?"

,,Budem to brať ako kompliment" poznamenala. Je vždy fajn, keď dokážete niekoho prekvapiť, aj keď len slovami, no nie? Tajomný úsmev, ktorý nasledoval po jeho slovách by možno mohol pôsobiť znepokojujúco, či desivo, no zrovna veci s takými prívlastkami mala rada. Niežeby to malo znamenať, že by preto obľubovala tento jeho úsmev, ale skôr išlo o taký ten celkový dojem. Nevyzeralo to úplne beznádejne. Intenzita jeho pohľadu bola možno trocha silnejšia, než na čo bola zvyknutá, no ani to ju nedonútilo skloniť hlavu alebo čo i len trocha ucuknúť. Naďalej sa dívala naňho, aj keď nie tak, ako to robil on. ,,Rovnakú otázku by som mohla položiť ja tebe" poznamenala, keďže akosi tu stáli spolu. Áno, možno bol o niečo vyšší, bez pochýb fyzicky zdatnejší a podľa všetkého aj schopnejší pri prípadnom boji o život alebo pri čomkoľvek čo sa mohlo stať, no faktom ostávalo, že nebezpečenstvo na tomto ostrove bolo snáď pre všetkých rovnaké. ,,V každom prípade, keby som sa mala vyhýbať všetkému, čo je považované za nebezpečné na tomto ostrove, musela by som byť celý čas zavretá doma a ani to by nemuselo pomôcť" poznamenala, z čoho jasne vyplývalo, aspoň podľa nej, že áno, len tak sa rozhodla sa sem prejsť, pretože nebezpečné je to aj tak všade, tak na čo sa nechať obmedzovať. Stále mohla tak nejak vytýčiť fakt, že ona tu v skutočnosti ani žiadne nebezpečenstvo nevidí... jedine ak jeho, no už z jej predošlej odpovede o pude sebazáchovy by mu mohlo byť jasné, že niečo takéto jej problém nerobí.

Nemohl si pomoct, něco na ní přece jenom bylo, ač ještě nebyl stoprocentně přesvědčen, že ho zajímá. Bylo ale hned jasné, že ji jen tak nenechá odkráčet. Postarala se o jeho dnešní zábavu, ať už to zní jakkoli špatně. „V tom ti rozhodně bránit nebudu," promluvil s polovičatým úsměvem a myšlenkou, že tahle holka přece jenom nebude tak marná. Rozhodně se ho nebála, ani nevypadala, že by ji nějak vyváděl z míry. On, jeho pohled, ani blízkost. Nic. Bylo zvláštní pozorovat někoho, kdo nevykazoval žádné známky sebemenšího zmatení či strachu. Neměl na čem živit své nápady, když mu neukáže, co ji znervózňuje, nemůže to přeci správně využít. Rozhodl se tedy zaměřit na to, aby něco takového našel. „Jistě, ale co kdybych byl právě já ten, kdo tu všechny únosy páchá?" povytáhl obočí se zlomyslným úsměvem. Doufal, že ji tohle alespoň trochu naťukne. Když ne to, pak co? Jistě, nebylo to poprvé, co by někdo nereagoval na jeho pohled, ale se slovy to uměl také. „Neuvažuješ špatně," přiznal s pokrčením ramen. Ačkoli co se jeho sestry týče, nejraději by ji zamknul do zlaté klece, sám ale věděl, že to je to nejhorší, co by mohl udělat.

Jeho slová ju opäť doviedli k pomyselnému zdvihnutiu jedného z kútika úst. Akoby jej v tom snáď mohol zabrániť aj keby chcel. Prišla ďalšia otázka, pri ktorej sa musela na chvíľku zamyslieť... ale naozaj len na chvíľku. ,,Keby si bol práve ty tým záhadným únoscom, tak by to už bolo jedno" povedala zároveň s jemným a ľahostajným myknutím pliec. ,,S najväčšou pravdepodobnosťou by bolo úplne irelevantné čo by som spravila, keďže koniec tohoto príbehu už každý na ostrove pozná... a keďže nemám schopnosť vrátiť čas aby som tento "tragický" koniec odvrátila, je celkom zbytočné túto otázku vôbec pokladať" poznamenala, pričom na slovo 'tragický' dala až sarkastický tón, keďže by to za tragédiu nevyhnutne nebrala. Nikto ju doma nečakal, možno až na mačku, no aj tá by si bola schopná nájsť iný zdroj potravy. Jednoducho, nemala čo stratiť. Keby bol už únoscom on alebo hocikto iný a došlo by na ňu, nič by sa nestalo. Jednoducho by zmizla tak, ako všetci tí ľudia pred ňou. ,,Navyše, keby si bol únoscom ty, aspoň by som vyriešila záhadu tajomného únoscu.. a pre záhady sa oplatí aj umrieť, či nie?" dodala ešte, aj keď otázka na konci bola len rečnícka. Jej postoj by k tejto veci nedokázal zmeniť snáď nikto. Pre záhady a taje ostrova tak nejak žila už len preto, že tvorili jej duševnú potravu, ktorou kŕmila ako svoju dušičku, tak myseľ.... takže keby mala pre niečo umrieť, bola by rada keby to bolo práve pre toto. Na jeho slová zareagovala tentokrát už skutočným, chvíľkovým pozdvihnutím jedného kútika úst. Aj keby mal presne opačný názor, nejak by ju to netrápilo, no tieto jeho slová by sa predsa len dali brať ako istý druh pochvaly a kto niečo také nemá rád.

Nenechal si tvář zkřivit překvapením, ale přeci jen to šlo trochu poznat, jelikož chvíli nic neříkal. Ať už byla kdokoli, rozhodně ho začínala docela zajímat. Objektivně, byla hezká, ale momentálně se tím nehodlal nějak zatěžovat. Kdyby uznal tuto skutečnost, pravděpodobně by svoje chování nedokázal ovládat tak, jak potřeboval. Když se tedy rozpovídala, udělal pár kroků bokem, aby se mohl opřít o jednu z nezbořených stěn čehosi, co kdysi dávno byl něčí domov. Smutné. Díval se na ni, zatímco povídala, a tak nějak se snažil zachytit sebemenší trhnutí, nebo něco, co by mu naznačilo, že není zase tak nebojácná, jak se zdá. Jenomže s tak flegmatickou odpovědí se něco takového jen těžko nacházela. Ani sebou necukla a odříkala to, jako by to byla ta největší samozřejmost. Měla zatracenou pravdu, ale rozhodně nečekal, že mu něco takového řekne. Většina lidí kolem něj nebyla schopná dobrat se ani smysluplné věty, natož něčeho takového. Co ho ale dostalo úplně, byla její poslední věta. Pro záhady se vyplatí zemřít. Znovu se mu na tváři objevil ten zlomyslný úsměv, vnukla mu dokonalý nápad. „V tom případě," odlepil se od zdi a upravil si koženou bundu, „pojďme nějakou najít," dopověděl a ukázal na cestu. Už měl v mysli pár míst, která by mohla být zajímavá, ale nechtěl se omezovat jen na to, co už znal. „Samozřejmě jen pokud se nebojíš."

Sledovala ho, stále. Už to nebolo len preto, aby mu to len tak nejak oplatila, ale sledovala jeho reakciu na jej slová, ktorá síce nebola nijak výrazná, ale predsa. Počas toho ako rozprávala sa dokonca na chvíľu vzdialil, takže si jej krk mohol aspoň na chvíľku oddýchnuť od dívania sa hore, avšak aj keď sa vzdialil, zrak z neho stále nespustila. Teraz mala aspoň príležitosť si ho prezrieť celého. Najväčší záujem uňho vzbudila práve posledná veta, čo by z jej hľadiska ani nebolo veľmi zvláštne, no väčšinou keď to pred niekým vyslovila nahlas, odpoveďou jej boli zvláštne pohľady či slová, ktoré tvrdili že netuší o čom hovorí. U zvláštneho človiečika pred ňou, ktorého meno stále nepoznala, sa však objavila reakcia úplne iná. Zlomyseľný úsmev, akoby na nič iné ani nečakal... akoby snáď konečne našiel slabinu súpera a plánoval toho využiť. Úprimne, stačilo by oveľa menej na to, aby šla. Aj tak nemala nič iné na práci a nech to bolo akokoľvek podozrivé a hlúpe rozhodnutie, nemala by problém ísť s úplne cudzím človekom takmer hocikam. Predsa len sa často stávalo, že pri potulkách niekoho stretla a pokračovali spolu... a bola stále tu, no nie? Avšak jeho posledné slová ju len utvrdili v tom, že niečo plánuje... či už ju len skúšať alebo zisťovať nakoľko pravdivé sú jej slová... no nebolo treba hovoriť viac. Len si tak akosi odfrkla, ako keby snáď bola urazená za to, že si niečo také vôbec dovolil povedať a vykročila ako prvá po svojej pôvodnej trajektórii, v ktorej jej už našťastie nestál ako pred tým. Neočakávala však, že vo vedení ostane dlho a bola si takmer istá, že to kam pôjdu, bude viesť on.

Nedostal žádnou slovní odpověď, ale to mu nijak nepřekáželo. Jen si odfrkla, jako by ji snad urazil, čemuž se v duchu zasmál a oči mu lehce zajiskřily, když se prostě vydala na cestu. Neváhal ani chvíli a vykročil směrem, který udala, načež po malé chvíli srovnal krok. Ruce měl zastrčené v kapsách a rozhlížel se kolem sebe, skoro jako by něco hledal, ale nijak aktivně, jen tak líně se porozhlížel po okolí a díval se, jestli neuvidí nějakou budovu, která by třeba vypadala zajímavě. „Často se vystavuješ nebezpečí?" prolomil po chvíli chůze ticho, čímž narážel spíš na to, jestli je u ní obvyklé, aby se takhle toulala. Asi ji moc často nikde neviděl, i když si byl jistý, že už někdy ano, ale rozhodně ne tolik, jako ostatní lidi. To znamenalo, že buďto moc nechodila na místa s větším soustředěním davu, nebo byla opravdu nenápadná. V obou případech to v něm probouzelo zvědavost, jako celkově její osoba. Nějak ho mátla, což on neměl rád. Jediný, kdo ho mohl mást, byl on sám, ona na to neměla právo. Nedovolil jí to. Mírně se nad tím zamračil, ale brzy se zase vrátil ke svému obvyklému výrazu, tajemný stín ve tváři a úsměv na půl rtu, při kterém není jasné, co jej vyvolává, ani jaký má význam.

Presne ako si myslela, veľmi rýchlo s ňou zrovnal krok. Bolo to z nejakého dôvodu oveľa príjemnejšie ako keď ho mala za chrbtom... niežeby jej to nemuselo byť jedno, pretože pre ňu mohol byť nebezpečný bez ohľadu na jeho polohu voči nej, no síce jej bolo aj toto nebezpečenstvo tak nejak ukradnuté, predsa len pre ňu bolo lepšie keď kráčal vedľa nej. Ticho, ktoré jej vonkoncom nevadilo, nakoniec prerušil on ďalšou otázkou... na neznámeho človeka sa celkom veľa vypytoval, čo by sa dalo brať za tiež mierne podozrivé, ale nad tým len tak v mysli mykla plecami. ,,Neustále..." skonštatovala veľmi krátko. Chodila na potulky každý deň, ak sa práve nenaskytlo niečo iné, čo vyslovene musela robiť. ,,Často sa rozprávaš s cudzími ľuďmi a vedieš ich na podozrivé miesta?" oplatila mu otázku. Faktom ale bolo, že nech už išli kamkoľvek, podozrivé a záhadné miesta mala už dávno snáď všetky prejdené mnohokrát a aj keď tam bola sama napospas nebezpečenstvu ostrova, stále sa tam zvykla cítiť lepšie a príjemnejšie ako na rušných miestach, ktoré ju nikdy ničím nezaujali.

Jako by už bylo zvykem, její odpověď ho ani přinejmenším nezklamala. Sám pro sebe se pousmál nad faktem, že tahle holka mu bude pravděpodobněji mnohem podobnější, než si teď chce přiznat. Trochu ho to vyvedlo z míry, což ostatně dělala pořád. Nebyl to příjemný pocit, ačkoli tak nutil ostatní cítit se skoro pořád. Jenomže on na to vážně nebyl zvyklý, nevěděl, jak reagovat, proto se rozhodl pokusit se to nevnímat. Nebylo to lehké. Pokus o jeho obvyklé chování byl skoro neúspěšný a musel nad vším přemýšlet dvakrát víc, než obvykle. Najednou si v tom ale našel zálibu. Bylo to jiné, nové, zvláštní. Neobvyklé. Tento nekonvenční způsob komunikace mu v podstatě nabízel zcela nový náhled na věc - a novou výzvu. Tudíž z něčeho, co ho poměrně vyděsilo, udělal něco, co mu mohlo být k užitku. Ano, pořád tu mluvíme o lidské bytosti, ale on vlastně moc neuznával ničí existenci jako takovou, existoval jen on... a jeho sestra, ale to je mimo věc. „Neustále," zopakoval její vlastní slova jako odpověď na její otázku, ale poté se k ní s tím jeho typickým úsměvem obrátil. „I když ne vždy mají odvahu mě následovat," nebo mu vůbec odpovědět smysluplnou větou.

K jej odpovedi viac nevyzvedal. Neopýtal sa kam chodí, ani prečo, no úprimne jej to vôbec neprekážalo. Asi mu stačil len ten fakt, že sa jednoducho rada alebo minimálne často vystavuje istej dávke nebezpečia. Zároveň jej odpoveď, alebo skôr odpoveď k tej jej identickú využil na zodpovedanie jej otázky, no neostalo to len pri tom. Avšak zvyšok jeho odpovede bol presne taký typ slov, po ktorých by sa normálny človek so zdravým úsudkom asi otočil a utekal preč. Ona mala však od normálnej často ďaleko a obľubovala blbé nápady, takže si pokojne vykračovala vedľa neho aj naďalej. ,,A ty sa v tom vyžívaš, všakže?" poznamenala, keďže bolo zcela očividné, že ho niečo také baví. Už len to ako ju pred tým obkrúžil... celkom jej to svedčilo o tom, že je rád na akejsi nadradenej pozícii a pravdepodobne si užíva, keď sa niekto nátlaku, ktorý na druhých vytvára, poddá. Rád ľudí skúša, tak ako aj teraz ju. Jednoznačne sa na ostrove nachádzalo dosť povýšeneckých blbcov, ale nepovedala by, že by patril medzi nich, aj keď niečo by s nimi určite spoločné mal... no to občas aj ona. On bol však tvrdší oriešok, tým si bola takmer istá. Rozhodne to stálo za preskúmanie. Možno aj to bol dôvod, prečo kládla nôžku pre nôžku vedľa neho, pretože ako by niekto mohol vyriešiť záhadu bez toho, aby o nej vedel čo najviac.

Vykračovali si vstříc záhadě, která by je mohla stát kejhák, aniž by tušili, že už ji našli jeden v druhém. Ani jeden z nich neprokazoval žádné známky strachu z potulování se mezi budovami, které by se na ně každou chvílí mohly zřítit, a jak už se dozvěděl, rozhodně se neděsila nějakého únosu. A on? Toť otázka. Tak nějak upřímně pochyboval, že by se mu kdy mohlo něco takového stát, měl pocit, že nějak žije v jiném světě odděleném průhlednou oponou. Zdál se být příliš podezřelý na to, aby ho někdo mohl unést. Tedy dalo by se to tak říct, nejspíš. Na její otázku už ani nemusel odpovídat, ne slovně. Znovu na ni stočil pohled, zlomyslně se usmál, než svou pozornost opět obrátil na cestu. „Tak mě napadá, že se prohodíme," oznámil jí tak nějak flegmaticky, jako by to byla jasná věc, ačkoli z takového mála moc nešlo poznat, co tím vlastně má na mysli. „Zajímalo by mě, kam mě zavedeš."

Odpoveď sa dostavila v podobe jeho, zrejme typického, úsmevu, ktorého prítomnosť doslova cítila aj bez toho, aby sa naňho musela zadívať. No aj napriek tomu mu jeho pohľad opätovala, aj keď len na chvíľu. Následne však vyslovil niečo čomu nerozumela. Počula jeho slová, rozumela význam týchto slov, no nedávali jej žiaden zmysel, až dokým nedopovedal zvyšok. Hovoril to celé takým tónom, ktorý bol bežný skôr pre ňu ako preňho a celé jej to prišlo akési zvláštne, keďže ho vskutku považovala za niekoho, kto by neodmietol možnosť rozhodovať. Samozrejme, vždy mal možnosť zmeniť svoje rozhodnutie, alebo ju jednoducho nenasledovať, no nemala pocit, že by mal hocičo z toho v pláne. To ju donútilo sa naňho opäť pozrieť. Očividne bude jeho rozlúsknutie ťažšie, než si pred tým mohla myslieť. ,,Čo ťa priviedlo k tomuto rozhodnutiu?" položila mu otázku, keďže silne pochybovala o tom, že by to spravil z dôvodu náhlej dôvery. Mala podozrenie, že to spravil len z dôvodu aby zistil, na aké miesto by bola schopná ho zaviesť, čiže ju len ďalej skúšal, no nevedela, či má pravdu alebo je jej odhad mylný.

Přeci jen ji dokázal něčím překvapit, ale ani tak nedosáhl nějaké větší reakce, nebo na první pohled znatelné. Když se ale lidé vyptávali na vaše motivy, bylo to jasným naznačením, že něco nechápou - a to mu momentálně učinilo mimořádnou radost. Místo toho, aby jí nějak smysluplně odpověděl, však jen pokrčil rameny a s povzdechem se na ni krátce podíval. „Můžeš tomu říkat šestej smysl," odpověděl. Vlastně to nebylo tak daleko od pravdy, moc se neřídil hlavou, ani srdcem, vlastně moc nevěděl, čím se řídí, byl jako stroj, fungující na nějaký pohon. Když si řekl, že je povede ona, nějak s tím nebojoval, ačkoli by mu nějaký rozum mohl říct, že to není zase tak dobrý nápad, nebo vlastně bůhví co. Tyhle věci už se naučil úspěšně ignorovat, a jelikož nebyly nikdy dostatečně silné, bylo to vlastně celkem jednoduché.

Šiesty zmysel zopakovala si tak nejak v hlave. Netušila čo presne tým myslí... mohla len hádať, ale pýtať sa ďalej nemienila. Zároveň, mohla taktiež len hádať, čo mu jeho šiesty zmysel odporučí nabudúce.  Opäť nastalo ticho, no vôbec jej to nevadilo. Radšej sa sústredila na to, aby skutočne o nič nezakopla a pomaly ich oboch viedla k jednému konkrétnemu miestečku. Bolo to tak trocha klišé, no jednalo sa o starú ošetrovňu, ktorá nebola zas tak ďaleko a aj preto si vybrala zrovna ju. Nebola nijak veľká, strácala sa medzi zvyšnými ruinami, no narozdiel od niektorých budov v starej časti mesta bola dlhú dobu ešte pomerne zachovalá... podľa možnosti. Aj preto sa kedysi na istú dobu stala jedným z obľúbených miest teenagerov a aj jej samotnej. Vlastne to bolo jedno z prvých miest jej potuliek, ak nie úplne prvé, pri ktorom došla k úrazu, no to nebolo podstatné. Síce skúšku ohňom, ktorú danej ošetrovni poskytla druhá svetová, zvládla ešte celkom dobre, skúšku času už s takým prehľadom nezvládala. Narušené základy a múry boli rok od roka v horšom stave, no ten stav sa zhoršoval stále rýchlejšie... alebo mala aspoň taký pocit, aj keď toto miesto zas tak často nenavštevovala. A čo ju na tom mieste tak fascinovalo? Ťažko povedať, ale už keď bola malá, tak ju tam niečo ťahalo. Podľa jej názoru to nejaké čaro malo... či už čaro vyhasnutých životov alebo akejsi nezdolatelnosti či jednoducho čaro útočiska malej Charlee. Dnes už však ošetrovňa tak neohrozene nevyzerala, o čom sa mohla Charlee sama presvedčiť, keď poslednýkrát zabočili a ošetrovňa sa týčila priamo pred nimi... respektíve to, čo z nej za tie roky ostalo. Spravila ešte pár krokov a potom sa obrátila na... no... na toho, ktorého meno stále nepoznala, ako keby chcela vedieť čo si myslí, aj keď v skutočnosti ju to práveže až tak netrápilo.

Trpělivě a v tichosti opisoval její cestu a v hlavě si tvořil malý plánek zřícenin staré části města, jak jimi procházeli. Rozhodně to nebylo poprvé, ani naposledy, co tu byl, ale nebyl tu zase tak dlouho na to, aby si dokázal všechna místa projít tolik, jak by chtěl. Nebyl si tedy stoprocentně jistý, kam míří. Tahle část města vlastně nebyla až tak velká, asi jako obvyklá vesnice, nebo malé městečko, celá by mohla být prošlá za dvacet minut, kdyby nebyly některé cesty zavalené a neprůchozí. Ale člověk, který to tu neznal, se mohl docela lehko ztratit. Pokud to pochopil správně, tohle kdysi bylo město Ember, než bylo vybombardováno. Vedle potom bylo postaveno nové, a ani se upřímně nedivil - zrekonstruovat všechno tohle by vyšlo na mnohem víc, než postavit si prostě nové. Navíc už jen demolice by zabrala dvakrát tolik času. Jak to všechno sledoval, málem si ani nevšiml, že dorazili na místo. Zarazil se až když to malé stvoření zastavilo a otočilo se na něj, jako by očekávala jeho pochvalu, nebo něco takového. Porozhlédl se po místě - ruiny staré nemocnice, jak originální. Musel jí ale přiznat, že tohle místo bylo daleko od normálního a rozhodně zelo tajemstvím. Mělo jakousi divnou, zlehka děsivou atmosféru. Líbilo se mu to. „No Květinko, tohle?" povytáhl obočí a podíval se na ni se samolibým úsměvem, „nepřestáváš mě překvapovat," s těmi slovy ji poplácal po hlavě jako šikovného pejska a vydal se vstříc budově před nimi.

Všimla si, že sa počas cesty obzeral, akoby tu snáď ešte nebol, no o tom silne pochybovala. Určite to tu poznal, len možno nie až tak ako ona, keďže ona tu strávila kopec času... aj keď možno aj v tom sa mýlila. Keď už boli na mieste, prerušil ticho, avšak oslovenie, ktoré na označenie jej osoby použil, sa jej vôbec nepáčilo. Kvetinka... Čo je to vôbec za oslovenie? no zatiaľ čo s tým vo svojej hlavičke vôbec nesúhlasila, nahlas nič nepovedala. Ešte by mu tak dala dôvod, oslovovať ju tak častejšie. To čo však prišlo po tom bolo ďaleko horšie, ako jeho oslovenie. Jeho slová síce boli celkom pekné, ale to, čo spravil... Vyzerala snáď ako zvieratko čakajúce na pochvalu? Z jeho perspektívy zrejme, no z tej jej, ani náhodou. Bojovalo s pokušením ho uhryznúť do onej ruky, ktorou si dovolil sa jej dotknúť. Tentokrát však odolala, no bola si takmer istá, že ďalší raz, čo by sa o niečo také pokúsil, by z toho už tak ľahko nevyviazol. ,,Zdá sa, že prekvapiť ťa nie je zas tak ťažké" podotkla, keďže sa ten krátky čas čo spolu strávili to stihla už viackrát, a vydala sa za ním známou cestičkou k opustenej budove. Pritom si všímala, koľko sa tu toho od jej poslednej návštevy zmenilo...

Čekal by v podstatě cokoli, nějaké pěkné místečko, střechu polozříceného domku, nebo něčeho, ale rozhodně netušil, že ho zavede na místo, které páchlo smrtí pomalu víc, než samotný hřbitov. Připomínalo mu to takové ty děsivé psycho thrillery a horory, což se mu nadmíru zamlouvalo. Byl vážně mile překvapen, což se o něm vůbec nedalo říkat často. Jakmile jí vysekl jakousi pochvalu, samozřejmě v jeho naprosto unikátním stylu, vydal se přímo k budově a jejímu vchodu. Vypadala docela obstojně na to, jak dlouho tu byla, ale stejně by neřekl, že je úplně nejbezpečnější. Rozhodně byla prolezlá vším možným a...no, bůhví, co tam ještě najdou. Nějak ale očekával, že to tam bude to malé stvořeníčko znát poměrně dobře. Což by ho už ani moc nepřekvapilo. Pro jednou. „Ve světě s tak nudnými lidmi tě dokáže překvapit každý s trochu neobvyklou myslí," odpověděl jí klidně a věnoval jí ten svůj úsměv na půl rtu, jakýsi samolibý škleb, jako by měl pořád navrch, ačkoli vůbec nešlo o nijakou soutěž, možná jednou jen v přežití, ale kdo ví. A jak říkala, pro záhadu se vyplatí zemřít.

Pomaly sa približovali k vchodu. Jeho slová prekvapivo nielenže dávali zmysel, ale s nimi aj súhlasila... čo bolo aspoň pre ňu pomerne zvláštne. Zároveň by sa to dalo tiež chápať ako kompliment a tak to do tej skupinky tak nejak vo svojej hlavičke zaradila. Avšak to ju priviedlo k ďalšej otázke. ,,Ale keď spoznáš viac ľudí s neobvyklou mysľou, je pravdepodobnosť, že aspoň niektorí z nich si budú aspoň v niečom podobní... nestratili by tak podaktorí z nich schopnosť ťa prekvapiť aj napriek tomu, že by stále mali myseľ ďaleko od obyčajnej?" položila svoju snáď pochopiteľnú otázku. Na jednej strane, keby si boli tí ľudia v niečom podobní, prvý ktorý by určitý spoločný znak prejavil by bol stále schopný prekvapenia, avšak druhý, ktorý by spravil alebo povedal to isté, by už nemal na onoho pozorovateľa či poslucháča prekvapivý efekt. Bolo jej jasné, že by túto schopnosť prekvapenia strácal len ten druhý v poradí a stále by bol možno schopný zaujať či prekvapiť v iných situáciach, ale aj tak. Čo ak by bol človiečik so zaujímavou mysľou vo všetkom ten druhý? Samozrejme, vychádzala taktiež z predpokladu, že by jeden človek musel poznať väčšie množstvo takýchto zaujímavých ľudí, čo môže byť niekedy ťažké, ale nepochybovala o tom, že jej momentálny spoločník ich takýmto odchytávacím spôsobom poznal viac... alebo to bol len mylný odhad? Ťažko povedať.

Když šlo o zajímavé lidi, moc velké štěstí neměl, a když ano, prošli mu rukama jako zrnka písku a ztratili se ve větru. Už je nikdy neviděl a byl z nich více zmatený, než sám ze sebe. Ale na nikoho takového dlouho nenarazil, a když už, byl to spíš nějaký pomatený páprda, který byl alespoň trochu nenormální, což ho činilo méně nezajímavým. Tohle malé stvořeníčko se ale vskutku zdálo plnohodnotně zajímavé, i když to rozhodně nechtěl zakřiknout. Byl tedy docela zvědavý, čím ho ještě překvapí, a vlastně se na to i docela těšil. Chtěl být ohromen, pro jednou, i výkonem někoho jiného, než jen sebe. Samozřejmě on byl geniální, ale ostatní? Primitivové, povětšinou. Nestarali se o nic než svou bublinu. A pak bylo jednoduché prohlédnout přímo do jejich duše, která zela větší prázdnotou, než opuštěná a rozpadlá nemocnice. „Jistě, je vícero lidí s neobvyklou myslí, ale přesto žádná není úplně stejná," poklepal si na spánek, jako by se tím snažil naznačit, že i jejich mysl je jiná než toho druhého.

,,O jedinečnosti každej mysle nepochybujem, no predsa len, viacero myslí môže reagovať na nejaký podnet či situáciu rovnako, či minimálne veľmi podobne... aj napriek ich rozdielnosti" skonštatovala. Pravdepodobnosť síce mohla byť veľmi malá, no stále to bolo možné. Možno raz, v prípade že toto by nebolo ich posledné stretnutie, by sa aj oni dvaja ocitli v nejakej situácii, kedy by sa ich rozdielne mysle zhodli pri reakcii. Opäť, pravdepodobnosť bola malá... ale predsa tam tá možnosť bola a to jej na podporenie jej teórie celkom stačilo. V každom prípade ju celkom zaujímalo, čo jej na jej úvahu povie tentokrát, už len preto, že sa nad tým aspoň trocha zamýšľal, alebo to tak aspoň vyzeralo, aj keď nie nevyhnutne tak moc ako ona. Stále však omnoho viac, ako iní.