Enzo a Mae

Odpoveď, ktorú jej poskytol, nepovažovala za plne uspokojivú. Čísla. Áno, čísla jej dávali zmysel tým rozumela, ale 'moc nie' mohlo znamenať mnoho rôznych možností, avšak ani jej kalkulácie by nepomohli, keďže rolu by mohlo hrať nielen to, s koľkými ľuďmi sa bežne stretáva, ale aj hlavne to, čo on sám považuje za moc a čo nie. No zatiaľ čo jej hlavička sa nad tým trápila, nahlas už k tomu nič nepovedala. Z myšlienok ju vytrhlo až to, keď presunul svoju ruku za jej chrbát. V tomto bode si už nebola ani istá, či to spravil ako oporu, alebo skôr ako niečo, čím by sa ju opäť pokúsil zneistiť alebo zmiasť... v každom prípade, splnilo by to čiastočne oba účely, avšak svoju jemnú zmätenosť nedávala nijak najavo. Rovnako ako tá prvá, neuspokojivá bola aj jeho druhá odpoveď. Dostať z neho niečo... presné, bude zrejme ťažšie ako by si bola myslela. Ako keby ona vedela, čo je 'taká klasika'... netušila však, že to tak nejak presne nevie ani on. O to horšie by to však bolo. Namiesto toho, aby o tom však mohla uvažovať, musela rozmýšľať nad odpoveďou na jeho otázku. Čo iné vlastne robila? Robila okrem toho vôbec ešte niečo? ,,No však vieš... taká klasika" zopakovala jeho vlastné slová. Potom však pokračovala: ,,snažím sa dostať k nejakým záhadám, ktoré som ešte nepočula a zistiť viac o tých, ktoré už poznám, poprípade nájsť záhady úplne nové... no to všetko je tak nejak spojené s tými potulkami, takže..." vetu tak nejak nedokončila, keďže sa necítila tak, že by to bolo nutné... pointu pochopí. Čo vlastne ešte robila? Okrem starania sa o otca a mačku, čo by sa skôr dalo brať ako povinnosti a občasnej práce toho mimo potuliek veľa nenarobila, no zároveň jej to nijak nevadilo. Jej rozmýšľanie preňho vytváralo príležitosť pýtať sa, kým sa nezačne znova pýtať ona. Predsa len, otázok bolo veľa... len si nebola istá, či z jeho odpovedí niečo zistí.

Její odpověď se rovnala té jeho, jenomže ona ji alespoň rozvedla. Což on neudělal, nedá se říct, že by k tomu důvod měl, nebo neměl, prostě to neudělal. Chvíli jen tak mlčel, jako by vstřebával její slova, což taky dělal, než z něj konečně vypadlo alespoň jednoduché: „taky," následované dalším tichem z jeho strany. Bylo to zvláštní, ona. Pořád se nedokázal přenést přes fakt, že si mu jen tak bez ostychu položila hlavu na rameno, aniž by se ho třeba zeptala o svolení, jak by to většina lidí udělala, minimálně pokud šlo o něj, natož aby byl schopen nějak zpracovat fakt, že jejich zájmy se zřejmě skládají z čehosi podobného - že by našel svou ženskou verzi? Děsilo ho to, jelikož byla jediným člověkem, kromě jeho samého, kterého nedokázal úplně přečíst, předpokládat její slova ani pohyby. Nevěděl, co udělá v dalších pár sekundách a to ho přivádělo k šílenství. Jako ztrácel rozum snažíc se pochopit její. Proto tam jen tak seděl bez jakéhokoli zaznamenatelnějšího pohybu a snažil se přemýšlet nad čímkoli jiným než tím, jak moc je teď zmatený.

Bol nejaký tichý, až tak trocha ľutovala, že nevidí tú jeho tváričku, aby vedela, či premýšľa, alebo len nemá čo povedať.  Avšak to nevidela... to bola daň za pohodlnú opierku či vankúšik. Vyšlo z neho jediné slovo, ktoré jej však tak nejak povedalo viac ako tie slová pred tým. Alebo z toho mala aspoň taký pocit. V každom prípade, jeho mlčanie brala ako príležitosť pokračovať vo vlastných otázkach, na ktoré snáď dostane aspoň pár užitočných odpovedí. ,,Ako dlho už obývaš tento ostrov?" vyslovila po chvíli ďalšiu otázku. Vedela, že ho už viackrát videla... ale nevedela v akom časovom rozmedzí. Nepovedala by, že patrí k pôvodným obyvateľom, lebo väčšinu z nich poznala, keďže v ich prítomnosti tak nejak vyrastala, ale zároveň si ho len nemusela všimnúť, alebo mohli tráviť čas na rozdielnych miestach, čo by zabránilo ich stretnutiu.... vzhľadom na veľkosť ostrova a jeho obyvateľstva by to nebolo síce až tak pravdepodobné, ale stále možné... všetko bolo možné.

Jistě, že byl potichu, byl naprosto zaražený a mimo sebe, vůbec netušil, co má dělat, jak se má chovat. Bál se, že jí o sobě řekne až moc, ne pro to, že by mu obvykle vadilo, když ho lidi trochu poznají, ale protože on o ní nevěděl ani zdaleka tolik, kolik by chtěl. Vždyť... vždyť nebyl vůbec schopný předvídat její další pohyb ani slova. Vůbec z něj neměla strach, nechovala se jako lidi, které většinou poznával. Občas si na jeho pohled či blízkost lidi časem zvykli, ale jí to bylo jedno od samého začátku. Co bylo horší, vracela mu to, a vracela to efektivně. „Ne dost dlouho na to, abych všechno objevil," odpověděl jí znovu poměrně neurčitě na její otázku. Hned na to semkl rty a mírně se zamračil. Už na tváři neměl ten jeho obvyklý výraz, ani nemohl. Tahle holka ho z něj úplně setřásla. Byl zmatený a poměrně frustrovaný. Jenomže svým způsobem měl pocit, že by se mohl i konečně trochu uvolnit - kdyby se nechal. „Kolem sedmi let," dodal po chvíli odmlky. „Ty?" i jeho hlas zněl trochu jinak. Už ne tolik hravě, ale pořád dost blízko na to, aby si toho člověk normálně nevšiml. Jenže znovu, ona měla blíž k tomu, jaký on byl, než kdo jiný.

Už to vyzeralo, že od neho dostane zase len akúsi nepresnú odpoveď, ktorá by ju vďaka jej prehnanému premýšľaniu mohla priviesť do šialenstva. Mala totiž to pocit, že bolo úplne jedno, ako dlho človek na tomto ostrove hnil... nikdy nebolo možné všetko objaviť a preskúmať, nieto ešte vyriešiť. Väčšina aj toto objavovanie časom vzdá, pretože namiesto zvedavosti a nadšenia sa to pre nich stáva len akousi spomienkou strateného času blúdením a hľadaním či zisťovaním niečoho, čo v konečnom dôsledku nemá žiadnu hodnotu či zmysel. Ľudia prestanú bádať a všetky tie záhadné veci, čo sa stále dejú, sú len akousi pripomienkou toho, že možno tam niekde niečo skutočne je, no už ich to netrápi. Z jej uvažovania nad týmto všetkým... nad ľuďmi, medzi ktorých sa Charlee nikdy nechcela zaradiť, ju opäť dostali až jeho slová, dopĺňajúce jeho predošlú odpoveď. Okolo 7 rokov. Takže predsa nepatril medzi pôvodné obyvateľstvo. Vždy ju tak nejak udivovalo, že sem niekto došiel z iných častí sveta. Celý tento ostrov je len akýsi zapadákov, kde miznú ľudia. Ona to tu mala síce rada, ale to mohlo byť spôsobené tým, že nikdy nič iné ako podivné a záhadné miesta nevyhľadávala a hlavne nikde inde vrámci sveta nebola. No ľudí, čo žili niekde inde a prišli sem bez plánu odchodu, nechápala... Jeho opätovanie otázky ledva zaregistrovala, pretože fakt, že je tu okolo siedmych rokov spôsobil len nový návaľ otázok v jej hlavičke.  ,,Ja som tu len celý svoj život... ale to nie je podstatné" povedala a potom sa strhla a zadívala sa na neho. Už nemal na sebe ten výraz, čo pred tým. Celý bol zrazu akýsi iný. Zvláštne. No rozpamätala sa čo najrýchlejšie ako vedela, aby na neho len bez slova nehľadela a snažila sa sústrediť na jej otázky. ,,Kde si bol pred tým, ako si sem prišiel?.. A prečo si sem prišiel?" dostala zo seba dve otázky a ďalšie sa jej tlačili na jazyk, avšak najprv chcela dostať odpovede na tieto.

Byl tu asi sedm let, možná něco přes, nepočítal to přesně na dny, ale když se sem s rodiči a sestrou přestěhoval, bylo mu šestnáct, řídil se tedy podle toho. Základní stupeň matematiky ještě ovládal, naštěstí. Ale nechtěl konverzaci příliš směřovat na sebe, raději by se zaměřil na Charlee a její život. Proto jí taky otázku oplatil, ale to ho jen hodně rychle odbyla s tím, že to vlastně ani tak důležité není. Alespoň se mu dostalo odpovědi. Nedokázal si představit jaké to je, žít na jednom místě celý život, nikdy to nezažil, i když fakt, že je tu už sedm let, byl nadmíru nezvyklý. Pak ale zase stočila pozornost k jeho osobě a minulosti, nad čímž se jen mírně zamračil. Nevěděl, co všechno je schopná vyčíst z tak prostých věcí, on sám toho dokázal dost. A ona? Měl takový pocit, že to bude nejinak. Měl chuť jí tedy taky nějak odseknout, ale jak by si tím pomohl? Místo toho tedy opatrně spustil. „Hodně jsme se stěhovali, už od doby, co jsem byl malej, pak jsme přišli sem a já se tu nakonec rozhodl zůstat, už se mi dál nechtělo," pronesl klidným hlasem a znovu odolal nutkání pokrčit rameny, aby náhodou nějak nevyrušil Charlee s hlavou na jeho rameni. Už se neobtěžoval ptát se jí, nějak obracet konverzaci k jejímu životu, věděl, že dokud nedostane své odpovědi ona, on nemá šanci.

Zamračil sa. No napriek tomu sa pomaly začínal zlepšovať a odpovede, ktoré z neho vyšli boli presnejšie. Nie úplne obšírne, ale aj tento pokrok dokázala oceniť. Veľa sa sťahovali... ,,Ale prečo ste sa toľko sťahovali? A koho všetkého vlastne zahŕňa slovo 'sme'?" pokračovala vo svojich otázkach. Tá posledná už bola možno trocha osobnejšia, než by mala byť otázka od úplne cudzej osoby, ale už aj Felix mal doteraz šancu zistiť, že Charlee je tak nejak jedno čo by sa malo, čo nie, čo sa berie ako normálka a čo už je cez. Všetky tieto písané aj nepísané pravidlá spoločnosti jej proste nikdy nešli a tak sa ešte veľmi dávno dohodla sama so sebou, že si nimi nebude ťažiť hlavičku. Veď predsa len, v prípade, že by sa ho opýtala na niečo, na čo by odpovedať nechcel, určite by si našiel spôsob akým sa z toho dostať... mohol či už otázku odignorovať, opätovať ju bez odpovede, alebo jej len dať maximálne nepresnú odpoveď, ktorá by jej myseľ zamestnala na dobu neurčitú. V každom prípade, keďže cestovali od doby čo bol malý, pochybovala, že by cestoval s niekým iným ako s rodinou, no rodina samotná ju zaujímala. Tá jej za veľa nestála a možno preto ju tá jeho tak zaujala.

Měla dost otázek, jak z toho má ale vybruslit? Tyhle už se mu líbily o něco méně. Zhluboka vydechl a na chvíli se zamyslel. Zůstával tedy potichu a jen sledoval výhled před nimi. Rozbořené město. V hlavince se mu hnaly myšlenky na jeho sestru, nechtěl ji zmiňovat, ale lhaní nebylo jeho. Nějak to prostě objede. A proč že se stěhovali? Samé blbosti, rodičům se tam a tam nelíbilo, našli si lepší práci, nebo chtěli začíst znovu. Tak nějak všechno dohromady a pořád dokola. Ale jak to má popsat? Možná tak, jak to bylo, ale přišlo mu to moc složité a zdlouhavé. Alespoň měl ten pocit. „Je toho víc, ale většinou taková ta klasika, nic moc zajímavýho," řekl nakonec a trochu pootočil hlavu, takže sledoval její vlasy a část obličejíku, kterou ze svého úhlu mohl zahlédnout. Jemně se pousmál, poté se zamračil a opatrně zavrtěl hlavou, aby ji nijak nevyrušil z pohodlí. „Rodina," odpověděl na druhou otázku jednoduše a doufal, že jí to tak nějak bude stačit.

A zase boli späť pri nepresných odpovediach. Áno, tentokrát sa to dalo očakávať, keďže zašla trocha ďalej, ako by sa možno malo, ale aj tak... síce mal na to plné právo, Charlee sa to istým spôsobom proste nepáčilo. Chcela odpovede.... odpovede, ktoré - ako to už vyzeralo - tak skoro nedostane, ak vôbec. Opäť použil slovo 'klasika', akoby snáď vedela, čo to zahŕňa. Áno, mohla si niečo domyslieť, ale netušila, či by to bolo správne. V každom prípade, vedela, že ďalším vypytovaním týmto smerom by nič nezistila a tak sa rozhodla položiť iné otázky. ,,Takže... kde všade si už bol? A aké to tam bolo?" opýtala sa dívajúc sa naňho. Klamala by, keby povedala že nikdy neuvažovala nad opustením ostrova. Áno, mala to tu rada a akosi ju celý ten čas strávený tu iba viac pútal k tomu, aby tu ostala, avšak nebolo to ani zďaleka jediné miesto, na ktorom kedy chcela byť. Bolo toľko úžasných miest, dokonca aj záhadných, mimo ostrova, ktoré by rada navštívila, ale... jednoducho to nešlo a to z viacerých dôvodov a tak mohla len "vypočúvať" tých, ktorí niekde inde boli. Tak trocha dúfala, že tentokrát Felix svoju odpoveď aspoň trocha rozvedie, aj keď ruku do ohňa za to, že to spraví, by nedala. V každom prípade, dúfala, že sa aspoň niečo dozvie... čokoľvek. Či skôr, že jej dá príležitosť sa niečo dozvedieť.. Už len preto, že tak nejak tušila, že keď jej dojdú otázky, začne sa pýtať on a tak nejak nechcela, aby toho zistil viac než ona.

Naštěstí pochopila, že touhle cestou to úplně nepůjde, což bylo dobře. Nebyl by schopný jí odpovědět tak, jak by chtěla, ani by se o to nepokoušel, našel by si způsob, jak to obejít, nebo by zkrátka neodpovídal. O určitých věcech moc nemluvil, hlavně o rodině a jeho životě před tímto momentem. Celkově mu to přišlo nedůležité a k ničemu. Navíc mu byli všichni kromě jeho sestry tak nějak volní. Dokonce ani k rodičům neměl nijak příliš blízký vztah a moc na ně nedal. Nepotřeboval se s nimi vídat a kromě pár telefonátů ročně s nimi ani neudržoval kontakt. Když se ho potom zeptala na místa, kde byl, řekl si, že by jí mohl dopřát alespoň krátké povídání o tom. „Narodil jsem se v Londýně, ale ten si moc nepamatuju, bydleli jsme tam prvních pár let, než jsme se přestěhovali. Byla to většinou taková malá městečka různě po Anglii, rodiče chtěli něco klidného, rušná města se jim nelíbila. Přesto jsme se asi dvakrát objevili ve větších městech, hlavně když jsem byl starší. Nakonec jsme se přestěhovali sem a já tu už zůstal," pohledem znovu vyhledal její vlasy a tvář, kterou shora viděl. „Často jsem se potuloval, ale to ti je asi jasné, nikde to ale nebylo jako tady, nikde nebylo tolik zajímavých míst. Vlastně naopak, brzy jsem je všechny vyčerpal a ta místa mě začala po krátké době nudit," už tak jí dal víc, než plánoval. Vlastně se z toho dalo jasně vyčíst, jaký je, ale měl pocit, že to tak nějak tuší. Proč ji v tom trochu neutvrdit. Navíc i on se z jejího ptaní něco dozvěděl o její osobě. Byla to výhra i prohra o oba. Jenomže o co hráli?

Konečne sa trocha rozhovoril a ako inak, Charlee pozorne počúvala a v hlavičke si zapisovala každé jedno slovo. Bolo to zvláštne, že precestovali toľko miest a rozhodol sa ostať zrovna tu. Síce už predtým to opodstatnil tým, že sa mu ďalej nechcelo, ale aj tak. Trocha jej dušičku však potešilo, takým tým zvláštnym spôsobom, keď povedal, že nikde nebolo toľko zaujímavých miest ako tu. Trocha ju to istým spôsobom upokojilo, že tým, že odtiaľto nevytiahla päty možno až toľko nestratila a zároveň tým, že tu bola celý svoj život mala akýsi náskok v objavovaní pred ľuďmi ako práve Felix, ktorí prišli až neskôr. V každom prípade, všetko čo povedal si pekne v mysli zaznamenala, spolu so svojimi postrehmi, myšlienkami či domnienkami, ktoré s tým súviseli. Keďže sa aspoň pri týchto otázkach trocha rozhovoril a tým jej dal aspoň nejaké informácie, po ktorých tak túžila, rozhodla sa mu dať prestávku a zároveň príležitosť, či mu ju skôr oplatiť tým, že mu dá tiež priestor. ,,Fajn, si na rade, pýtaj sa" vyslovila opäť s pohľadom do diaľky bez toho, aby utrúsila nejakú, hocijakú poznámku k tomu čo hovoril, či bez toho aby z nej vyšli ďalšie otázky. Mohla ešte doplniť čosi ako, 'ak nejaké otázky má', no tak nejak jej ani nenapadlo, že by tu bola možnosť, že by nemal, respektíve si bola skoro úplne istá, že nejaké mať bude.

Poté, co dořekl to své, bylo na chvíli ticho. Sám nic neříkal a měl pocit, že ona spíš přemýšlí. Nechal ji, dokud nepromluvila znovu, což přitáhlo jeho pozornost, kterou se doposud rozhodl věnovat rozpadlému městu skládajícímu se jim pod nohama. V dohlednu bylo jen to, lesy a kdesi v dálce i kopce. On ale věděl, že se toho tam skrývá mnohem víc, než jen tohle. Mnohem. Pak zase pootočil hlavu, aby viděl na ni. A z nějakého důvodu se mu ten pohled zamlouval mnohem víc. Byl frustrovaný, ale jen se zhluboka nadechl a zapřemýšlel, jestli bude ještě dlouho takhle ležet na jeho rameni. Začínalo mu to narušovat jeho bublinu, kterou dřív ani netušil, že by někdo opravdu narušit dokázal. Přece jen, on se vtíral do osobního prostoru ostatním, nikdo to nezkoušel u něj. A teď nevěděl, co má dělat. „Žiješ sama?" zeptal se nakonec jednoduše. Jeho hlas byl tišší a klidnější, skoro šeptal, přeci jen k ní byl hodně blízko, nemusel mluvit zase tak nahlas.

Kým položil otázku, bolo chvíľu ticho. Otázka, ktorú však potom položil znela v istom zmysle zvláštne, keď si to vezmete tak, že neznámy človiečik ako Felix sa pýta niekoho ako Charlee, či žije sama... Dalo by sa povedať, že tá otázka určite figurovala v liste veľmi podozrivých otázok, no keďže sa jednalo o Charlee, nad podivnosťou tejto otázky sa nejak nepozastavovala... ,,Áno aj nie... ťažko povedať" vyslovila odpoveď, ktorá bola snáď ešte nepresnejšia ako tie jeho. Neodpovedala tak však zámerne, pretože by odpovedať nechcela, alebo niečo v tom zmysle, ale sama tak nejak nevedela presnú odpoveď a zo štýlu, akým to povedala muselo byť Felixovi jasné, hlavne keď tak rád druhých skúma, že si tým sama nebola tak celkom istá. Žila s otcom, ktorý bol však permanentne mimo, v opojení alkoholu a vlastne... už ho ako svojho otca dlho ani nevnímala. Ten zmizol spolu s jeho matkou a muž, ktorý s ňou býval v dome bol len akýsi pozostatok z neho, no a keďže bol permanentne spitý väčšinou mimo domu, nevedela to tak presne klasifikovať. Z pohľadu normálneho človeka sama nežila, no z jej pohľadu a hlavne pocitov, bola sama už pekne dlho, ak teda nerátala svoju mačku, ktorá však tiež tak celkom nebola jej.

Její odpověď byla ještě nejasnější, než ty jeho, ale naštěstí z toho dokázal alespoň něco vyčíst. Přeci jen, i toto byla odpověď. Muselo to znamenat, že s někým přece jen bydlí, zřejmě s někým z rodičů, možná oběma, ale zřejmě nebudou příliš často doma. Nebo mimo. Doufal spíš v to, že jsou zaneprázdněni prací, ale když ji tak sledoval, nebyl si tím jistý. Bylo na ní něco bolestivého, utrápeného. Ruku, kterou se doteď opíral o zem pomalu přesunul k jejímu pasu. Prvně se jí dotkl jen jemně, jako by vyčkával, jestli nějak zakročí proti němu. Pokud ale nic nedělala, objal ji jednou rukou a přitáhl si ji blíž, aby její hlava sklouzla k jeho hrudi. Ale mlčel, nechtěl to nijak komentovat. Už tak překročil vlastní hranice, ačkoli ona samozřejmě utěšovat nepotřebovala. A vlastně to ani utěšování nebylo, jen měl jakési nutkání přitáhnout si ji blíž. Jako by najednou cítil, že k ní má blíž. A děsilo ho to. Vlastně by nejraději utekl, ale už dávno se naučil, že to není správné řešení. To přesně dělali jeho rodiče.

K jej slovám nič nepovedal, nepýtal sa ďalej... pravdepodobne by mu aj tak toho oveľa viac nepovedala. Niečo možno áno, ale nie veľa. Vlastne ani nevedela, čo by mu k tomu ešte povedala, pretože určite nikomu nemala nutkanie hovoriť všetko o jej situácii... stačilo že pár ľudí na ostrove poznalo jej otca vďaka jeho... nazvime to zvykmi. V každom prípade, namiesto slov, ktoré očakávala skôr, zacítila na páse jeho ruku. Samozrejme, že jej telo malo nutkanie už len z prostého nezvyku ucuknúť, ale Charlee tomu zabránila. Nejak sa nebránila tomu, čo spravil a nechala sa ním pritiahnuť bližšie k nemu, nech to bolo akokoľvek zvláštne a pre ňu nezvyčajné. Taký detail, že ju tým úplne zmiatol asi ani nebolo potrebné nejak spomínať, pretože to bolo všetko čo by od neho nečakala, no napriek tomu to bolo istým spôsobom príjemné, takže nemala jediný dôvod sa brániť. Jej hlavička skončila na jeho hrudi. Už to bola dlhá doba, odkedy bola pri niekom tak blízko a iróniou skutočne bolo, že to bol zrovna on, takmer úplne neznámy človiečik, od ktorého by čakala niečo úplne iné, kto tu s ňou teraz, v tejto situácii, bol. V každom prípade, snažila sa nad tým príliš nepremýšľať a to z viacerých dôvodov... ,,Nejaké ďalšie otázky?" opýtala sa po chvíli. Nepovedala to ani tak preto, že by mala potrebu mu o sebe zdeliť viac, alebo preto, že by mu chcela dať najavo, že je s tým, čo mu pred tým povedala v pohode... to určite vedel. Len chcela jednoducho premýšľať nad niečím iným, nad ďalšími odpoveďami, ktoré určite chcel vedieť... alebo?

Přišla chvíle, kdy byl zmatený snad už i sám ze sebe a svých činů. Takhle blízko se k lidem nedostával, ne tímhle způsobem. Většinou za tím byl nějaký postranní úmysl z obou stran, jenomže ji nehodlal dostat do postele, ačkoli se jednu chvíli nutil nad tím přemýšlet. Přišlo mu, že by potom bylo jednodušší nebrat ji vážně. Bohužel. Nějak se mu to nedařilo. Takže ji tu teď objímal a sledoval rozpadlé město před nimi. Snažil se nějak zklidnit a upřímně doufal, že mu srdce nebudíš víc, než obvykle. Nebyl ani tak nervózní, jen zmatený. Nervozitu příliš neznal. Měl pocit, že dělá správně, ale stejně chtěl utéct. Bylo to příjemné i nepříjemné zároveň, jen nevěděl, kterému z těch pocitů má věřit. Ale potom, on moc pocitům nevěřil, stejně tak hlavě. On vlastně nevěřil ničemu, snad jen okamžiku. A momentálně to bylo... takhle, takže se s tím musel nějak svézt. Když ho vybídla k dalším otázkám, docela ho to překvapilo, ale jen se jemně pousmál a podíval se na její hlavinku na jeho hrudi. „Je to tvoje přírodní barva vlasů?" zeptal se, jako by to byla ta nejdůležitější informace na světě.

Naďalej oddychovala s hlavou na jeho hrudi a chaos v jej mysli upokojoval len rytmus jeho srdca. Bolo to vcelku upokojujúce a dokázala by si na to zvyknúť, aj keď pohybovala, že by sa takýto okamih tak skoro znova odohral. Nesústredila sa na nič iné, až dokým nevyslovil ďalšiu otázku, pri ktorej bojovala s krátkym smiechom. Netušila, čo by takou otázkou mohol sledovať, no keďže to aspoň pre ňu celú situáciu a aj jej myseľ trocha odľahčilo, bola za ňu rada. ,,Áno, je" povedala tichým hlasom, ktorý prezrádzal jej úsmev spôsobený danou otázkou. Aj by sa naňho zadívala, aby sa mohla pokúsiť z jeho výrazu vyčítať dôvod výberu tejto otázky, ale radšej sa o to ani nesnažila, aby sa tentokrát vyhla jeho priamemu pohľadu.  Ten by ju totiž to mohol ešte viac zmiasť, aj keď nemuselo by to tak nevyhnutne byť. Mala nutkanie sa opýtať prečo, ale aj s týmto nutkaním tak nejak zabojovala a umlčala svoju zvedavosť... Aspoň pre tentokrát a čakala kým sa znova ozve tá jeho s akoukoľvek otázkou.

Bylo to příjemné, ano, rozhodl se přiklonit k tomuto faktu, i když mu to nedalo, a každou chvílí tu myšlenku měnil tam a zase zpátky. Možná, kdyby to byl kdokoli jiný, necítil by se tak ohrožený, ale Charlee byla vážně něco úplně jiného. Proto se mu taky tak moc (ne)zamlouvala. Co teď? Zeptal se jí na poměrně obyčejnou otázku, ale když se podíval na její hlavinku, jako by to najednou bylo hrozně důležité. Měl potřebu vědět o ní všechno, ale ne tím způsobem, jakým zjišťoval informace od ostatních. Na co by se jí měl zeptat dál? Napadaly ho samé pitomé obyčejné otázky, které mu jsou k ničemu. On ji přece poznat nechce, jen chce vědět... vlastně už ani sám nevěděl. Zakabonil se, znovu, a zahleděl se na město. Rozpadlé budovy mu připomínaly jeho myšlenky právě teď. Bortily se a nedávaly úplně smysl. „Kolik ti je?" zeptal se potom tiše.

Napriek neskutočnej zmätenosti sa cítila pokojne. Možno by nemala, keďže predsa len bola pomerne malá, slabá a minimálne fyzicky zraniteľná, ale odhliadnuc od faktu, že ani normálne strach a tomu podobné pocity tak nejak nepociťovala, necítila sa tak, že by sa pri Felixovi mala čohokoľvek obávať. Možno to malo niečo spoločné aj s tým, že ju práve držal v objatí, ale jednoducho sa cítila pomerne bezpečne. Na chvíľu zavrela oči, ale to len do tej doby, kým nepočula jeho ďalšiu otázku. Bola asi jedným z mála ľudí, ktorí sa museli zamýšľať nad tým, koľko majú rokov, no jej sa na to večne nik nepýtal a ona to spolu s narodeninami nijak neriešila, takže musela počítať. ,,Dvadsať" povedala nakoniec po chvíli uvažovania nad tým, aký je vlastne rok. Vážne mala už dvadsať rokov... bolo to zvláštne, pretože sa tak vôbec necítila. Tentokrát už sa ani neunúvala premýšľať nad tým, na čo by mu táto informácia mohla byť a jednoducho mu ju venovala. Sama ju však za nijak dôležitú nepovažovala a aj preto jej daná otázka vôbec nevadila... na otázky takéhoto typu mu odpovie bez najmenších problémov už len preto, že ich nepovažovala za osobné.

Je jí dvacet. Nebyla od něj zase tak daleko, ale vlastně ho to ani nepřekvapovalo. Dalo by se jí tipnout cokoli mezi osmnácti a třiadvaceti. Rozmezí pěti let, ale jaksi to funguje. Koukal na její vlasy a přemýšlel, jestli by byl jiný, kdyby tu vyrůstal. Možná by se s ní znal odmalička, a třeba by dopadli jinak. Zamračil se, tentokrát vážně naplno, to byla fakt velká blbost. Co měl dělat? Najednou měl docela nutkání se odtáhnout, ale zároveň se k tomu nemohl přinutit. Koukal na její hlavinku a netušil, co si v tomhle momentě počít... A tak se vyptával. „Kam jsi se chtěla odstěhovat?" Nějak se neobtěžoval ptát se, jestli se někdy chtěla přestěhovat, každého člověka to někdy muselo napadnout, proto mu to přišlo jako zbytečná otázka. Ani on sám, ačkoli se stěhoval poměrně často, nebyl nikdy na místě, kde žil, docela spokojený. Až na Ember, ten byl snad ze všech míst nejzajímavější, a ačkoli nebyl naprosto ideální, pořád byl lepší, než jakékoli z měst, kde zatím bydlel.

Po chvíli prišla ďalšia otázka. Akoby snáď vedel, že niekedy nad niečím takým uvažovala... ale zrejme nad tým naozaj uvažoval každý, hlavne ak bol - ako ona - celý život na jednom mieste. Tak trocha vedela, že rozmýšľanie by jej moc nepomohlo, pretože presné miesto by mu aj tak povedať nevedela a tak sa rozhodla jednoducho povedať niečo, snáď aspoň trocha zmysluplné bez veľkého premýšľania. ,,Ďaleko. Povedala by som, že preto, aby som bola ďaleko od všetkých ľudí, čo ma poznajú... ale takí ľudia pravdepodobne neexistujú. Takže skôr len ďaleko od všetkého čo som kedy poznala. Ďaleko od spomienok, minulosti a ľudí, ktorí vedia malé ústrižky zo všetkého, no sú príliš stratení alebo bez záujmu na to, aby si niečo z toho dali dokopy" vyslovila, opatrne vyberajúc každé slovo. ,,Ďaleko od záhad, ktoré ma držali pri živote tu a prenechať ich druhým, ktorí hľadajú to isté, v ústrety záhadám úplne novým, ktoré by mojej existencii dodávali život tak, ako ho dodávali niekomu inému, predo mnou." Po týchto slovách sa chtiac-nechtiac od neho odtiahla, tentokrát bez toho, aby sa oňho znova nejak oprela a nechala medzi nimi ten malý priestor, ktorý medzi nimi pôvodne nechal on. ,,Neviem kde takéto miesto je, ale niekde určite jestvuje... avšak nevedela by som, kde ho hľadať až dokým by som naň nenarazila" dokončila dívajúc sa naňho. Takmer nepochybovala o tom, že pochopí o čom hovorí. Jej myšlienkové pochody mohli byť často chaotické a mnohým by buď nedávali zmysel alebo by ju po pár slovách prestali vnímať, no ak mal niekto šancu jej slová pochopiť, bol to asi práve on.

Odpověď na tuhle otázku byla vždycky poměrně zajímavá a dala mu poměrně dobrou představu o tom, jaký je člověk před ním. Ona? Ona byla stejně komplikovaná jako on a její odpověď se zase tak nelišila od něho, akorát to, co se ona snažila nechat za sebou, on hledal. Tedy alespoň zčásti. Něco z toho, především ty záhady. Bylo to tak nějak to jediné, co jeho pozornost udržovalo od práce a okolních starostí. A že jich měl kupodivu dost. Přeci jen byl dospělý, ačkoli se tak často úplně nechoval. Jako by občas zapomínal, že už mu není patnáct a nemá svět úplně na dlani. Třeba teď, díval se do Charleeiny tváře, která byla poměrně blízko, ale přesto zase daleko, a zase si připadal, jako by všechno bylo na dosah ruky. Naprosto rozuměl jejím slovům, on to místo asi našel, ačkoli si nebyl jistý, jestli tu zůstane napořád. Nebyl rozhodnutý, třeba se ještě odstěhuje, dost možná hned, co najde místo lepší, než je tohle. Pak jen přikývl na znamení, že jí rozumí, zatímco stále pozoroval její tvář stejným výrazem, jako měl na začátku. Tedy, vlastně úplně stejný nebyl, intenzivní, určitě, stejně tak i zvědavý, ale mnohem více osobní. „Někam," prohlásil nakonec, čímž nazval její destinaci. Potlačil nutkání se usmát a obrátil tvář k městu.

Jej slovám porozumel, takže jej predpoklady predsa len nesklamal. ,,Niekam" zopakovala po ňom, čím s týmto názvom tak nejak aj súhlasila. Občas by skutočne rada vyrazila hľadať toto 'niekam', no stále mala povinnosti tu. Občas pochybovala, že sa z tohto ostrova vôbec niekedy dostane, avšak aj keby nie, nemuselo by jej to nevyhnutne veľmi vadiť. Predsa len, stále tu bolo mnoho záhad a keď sa to tak vezme, stále mohli prísť nové, ako tuto Felix. Keď sa znova obrátil k výhľadu na mesto, Charlee sa z miesta kde sedela zaklonila a ľahla si, podopierajúc si hlavu rukami, aby ju nemala na tvrdom povrchu. Zadívala sa na oblohu a zavrela oči, nechávajúc si myšlienky voľne prúdiť v hlavičke. ,,Takže, Felix... čo teraz?" vyslovila po chvíli otázku bez toho, aby sama presne vedela, na čo sa pýta.

Byl to zvláštní moment, když zopakovala jeho slova, dívali se na sebe, a on měl zase jednou pocit, že je před ním někdo, kdo mu rozumí a komu rozumí. Ačkoli to bylo naopak. Nerozuměl jí, nechápal ji, a přitom věděl přesně, jaké to je, být takový. Byli si podobní, což je něco, co nechtěl přiznat, takže ho mátla stejným způsobem, jako mátl on sám sebe. A přece trochu jinak. Potom už se donutil pohled obrátit jinam a nezkoumat tolik její tvář. Ona si mezitím lehla. Jaké měl nutkání natáhnout se vedle ní a přitisknout si ji k sobě. Bylo to naprosto stupidní a nepochopitelné a nerozuměl, proč ho něco takového vůbec napadlo. Zakoulel očima nad svými myšlenkami a stále zíral na město, nehnutě. Na chvíli ho při její otázce napadlo zkusit si skočit, jestli by něco zbrzdilo pád a jak by dopadli, ale jeho zvědavost tentokrát zastavil rozum. Špatný nápad. Sebevražedné myšlenky neměl, ale blbé nápady někdy ano. Vlastně často. „Jdeme," zavelel, pomalu se zvedl a natáhl k ní ruku, aby jí taky pomohl na nohy. Sice zatím netušil kam jdou, ale cítil, že teď je řada na něm, aby jim našel nějaké místo.

Netušila, akú odpoveď čakala a vďaka nemu bola jej hlavička príliš preťažená, aby tam našla odpoveď. Ideme... Dobre... Počkať, ideme? Zrejme mohla a mala očakávať aj túto reakciu, no nejak jej to nenapadlo už len preto, že sa len pred chvíľou podľa možnosti pohodlne usadila a jej myseľ si dávala prestávku. Keď k nej natiahol ruku, opäť sa ozval jeden z tých jej blbých nápadov, ktorý ju podporoval v tom, aby sa ho pokúsila stiahnuť k sebe, ale po prvé, už to raz spravila a po druhé, tentokrát by jej to takmer určite nevyšlo. Takže ho radšej nenechala dlho čakať, jeho ruku prijala a s jeho pomocou vstala aj ona. Zrejme by bola namieste otázka, kam idú, ale v konečnom dôsledku ju to tak veľmi netrápilo. Tak ako on predtým, plánovala sa nechať viesť, nech už (ne)plánoval ísť kamkoľvek. Keď už ale stála, rozhodla sa len rýchlo zo seba oprášiť všetko, čo sa na ňu vďaka sedeniu a ležaniu na tomto nie zrovna čistom mieste stihlo zachytiť, a keď bola jej práca hotová, pozrela sa naňho pripravená ho so slepou dôverou nasledovať.