Enzo a Mae

Už asi není ani třeba zmiňovat jeho zlomyslný pohled, proťatý sladkým úsměvem na půl rtu. Stále byl na jeho tváři a nikam neodcházel, jako by tam byl permanentně vtisknutý. Kdykoli mu odpovídala, nastražil uši, ale stejně napovrch nevypadal nijak odlišně, než v jiných momentech. „Ne, ne stejně," zavrtěl hlavou nesouhlasně, zatímco jí věnoval další ze svých úsměvů. „Podobně - určitě, ale stejně?" znovu zavrtěl hlavou. „Nikdy." Sám o tom věděl své, ačkoli netušil, jak často se s lidmi setkává a baví ona, ale nevypadala moc... na sociální holubičku. Ah, tady to je, další přezdívka. Nějak se vyžíval v přezdívání ji co nejvíce vtipně a křehce, přišlo mu to totiž jako pravý opak jí samotné. Jistě, křehce možná vypadala, ale už si nebyl úplně jistý, jestli opravdu byla. „No tak, šup, veď, Květinko," hlavou kývl ke vchodu do nemocnice, u kterého se ocitli.

Na tvári mal stále ten svoj úsmev, ktorý sa jej pomaly prestával páčiť. ,,Ako si tým môžeš byť taký istý?" opýtala sa ho pri jeho tvrdení, že by rovnaká reakcia nikdy nebola možná. Ona s tým nesúhlasila. Už sa vo svete stali aj menej pravdepodobné veci ako to, že by dve nezvyčajné mysle reagovali identicky... teda aspoň ona to tak vnímala, aj keď kto vie kde bola pravda. Stále však verila v tú malú pravdepodobnosť danej udalosti. V čo však prestávala veriť bol fakt, že sa udrží a nejakým spôsobom mu neublíži, keďže ju znova oslovil tak, ako ju oslovil. Kvetinka. Nakrčila nosík skôr ako to vôbec dopovedal, avšak len na chvíľku. ,,Nebodaj sa tu niekto bojí ísť prvý a nájsť si vlastnú cestu?" povedala s podvihnutím jedného kútika úst, avšak skôr ako by jej k tomu stihol niečo povedať, alebo ako by stihol niečo urobiť, vošla dnu. Aj napriek tomu, že budova bola z časti rozpadnutá, minimálne pri vchode sa stále držala tma... tá jej však vôbec nevadila, keďže to tu už poznala z veľkej časti naspamäť. Ani naňho poriadne nečakala a vydala sa hneď jednou chodbičkou.

No jo, to byla taky dobrá otázka. Jak si tím mohl být tak jistý? Určitě to nebylo z dostatku zkušenosti s opravdu zajímavými lidmi s neobvyklou myslí, jelikož těch za život potkal opravdové minimum. Tudíž co vlastně zbývalo, jakási oddanost vlastní mysli a hypotézám, u kterých se tvářil, jako by byly dané fakty, snad i dokázané vědci, nebo bůhví co. Ale tohle mu vážně dávalo smysl, byl tím opravdu super přesvědčený. Takže ho o opaku rozhodně nemohla přesvědčit, ani ho poplést. „Šestý smysl," připomněl jí s tím samolibým úsměvem, kterým jako by naznačoval, že ví a zná všechno a spolkl veškerou moudrost světa. To už potom směřovali ke vchodu do nemocnice, načež se rozhodl znovu předat vedení malému stvoření vedle něj. „Jsem jen vážně zvědavý, kam mě ještě dovedeš," odpověděl laškovným tónem, možná více, než u něj bylo zvykem, načež ji následoval přesně tam, kam šla. Byla tu tma, rozhlížel se kolem a málem zakopl o kus stěny na zemi. Naštěstí si toho včas všiml a vyhnul se. Tak tak. Pak už se raději opravdu soustředil jen na cestu a na to, aby neztratil svou Květinku. Nevypadala, že by se nějak bála, nebo třeba jen trochu zaváhala, takže zatímco on nevědomky následoval její tmavou siluetu, ona si v klídku pokračovala dál, jako by se nechumelilo. Ano, bylo to definitivní - tohle malé stvoření ho zaujalo.

Zase ten šiesty zmysel. Keď ho spomenul prvýkrát, akosi sa jej to nezdalo, pretože na základe tohoto šiesteho zmyslu sa rozhodol predať vedenie jej. No tentokrát sa jej nepozdával ešte väčšmi už len preto, že tvoril opačný názor k tomu jej. Opäť sa k tomu už však viac nevyjadrovala, pretože jej to prišlo akosi zbytočné. Slová, ktoré povedal od dverí... teda od vchodu, keďže dverami by sa to dalo len ťažko nazvať, ju celkom pobavili už len z toho dôvodu, že prvé čo jej napadlo bolo to, že ho dovedie do hrobu. Ale tam by skôr doviedla sama seba... on bol zatiaľ v bezpečí... teda záležalo na tom, či sa ju ešte pokúsi osloviť ako Kvetinka. V každom prípade, zastavila sa až pri schodoch, z ktorých už tiež časť chýbala. Stále sa však s držaním sa pri stene a našlapovaní na tie správne schody dalo pomerne bezpečne vyjsť hore... a presne to aj spravila. Horná plošinka pôsobila našťastie vcelku pevne... ťažko povedať či pevná aj bola, alebo tak len vyzerala. Predsa len, Charlee nebola statik, no blbé nápady a istý risk sú jej, takže si tam tak nejak lažkala na brucho tým spôsobom aby sa vrchnou časťou tela mohla prevesiť cez okraj a dovidela tak na začiatok schodiska, ktorý bol priamo pod ňou. No a potom čakala na to, ako si s tým poradí on.

Pro jednou to nebyla druhá osoba, která byla nervózní, ale on. Nějak mu nesedělo, že skoro nemluví. Jistě, už se "bavil" i s poměrně tichými lidmi, ale tohle bylo jiné. Její ticho ho přivádělo k šílenství, protože si reálně nebyl vůbec jistý, co udělá dál. Sledoval ji dost pozorně, snažil se odhadnout její krok, jakýkoli její pohyb, i kdyby to mělo být jen prohrábnutí vlasů, zkrátka cokoli, co by mu pomohlo ji předvídat, jenomže ona mu nic nedávala. Tohle se mu zkrátka nestávala. Jeho nevědomost ho pomalu nutila k šílenství. V jeho hlavě byl teď hotový kolotoč myšlenek, jedna za druhou se točila rychlostí světla a on nedokázal ani jednu pořádně zachytit. Jak mohl tuhle hádanku jen vyřešit? Bohužel, ani na to neznal odpověď, proto ji jen následoval s nadějí, že mu dá možnost na vše dojít časem. Když se rozhodla vydat po schodech, viděl v tom komplikace - zamlouvalo se mu to. Sledoval, co dělá, každý krůček poté pečlivě zopakoval, načež skončil přímo před ní, skloněn k její tváři, vychutnávajíc si její výraz (i ten pěkný obličejík) s jeho obvyklým úsměvem. „Zdravím," pronesl tlumeně a jen čekal, kdy se rozhodne utéct od něj a pokračovat dál v cestě. On však nehodlal uhnout.

Prekvapivo ju sledoval dosť pozorne na to, aby presne vedel kam stúpiť. Netrvalo to dlho, kým sa objavil priamo pri nej... a to doslova. Bol... veľmi blízko. A nevyzeral tak, že by to plánoval zmeniť bez toho, aby niečo spravila ona. Ako vtedy, keď jej zastavil v ceste na začiatku... no vtedy sa jej predsa len nakoniec z cesty odpratal. Tentokrát sa jej však nechcelo moc čakať na to, či sa niečo také stane alebo nie. Rúčkami ho schmatla za oblečenie a potiahla k sebe, aby ho stiahla pekne na zem, k sebe. Samozrejme, so svojou váhou a silou by toho pravdepodobne veľa nezmohla a tak to vyžadovalo aj nejakú spoluprácu z jeho strany. Keď už bol úspešne na zemi ako ona, prevrátila ho na chrbát a obkročmo si naňho sadla s tým, že udržiavala tú krátku vzdialenosť medzi ich ksichtíkmi. Avšak teraz, keď už mala navrch ona... teda... minimálne bola navrchu sa k nemu sklonila ešte nižšie, bez toho aby jej zrak opustil jeho tvár. Prstíkom mu prešla po obryse sánky a spolu s tým sa mu zahľadela do očí. ,,Zdravím" vyslovila podobne ako on pred tým, no nič viac. Ešte chvíľku, ale len veľmi krátku sa naňho dívala a potom s jemným podvihnutím jedného kútika vstala a pokračovala v ceste po útrobách budovy, bez toho aby naňho, zase raz, čakala, ako keby sa nechumelilo.

A opět, Květinka ho překvapila. Čekal vážně cokoli, snažil se dokonce předpovědět všechny možné scénáře, ale s tímhle jeho hlavinka vůbec nepočítala. V žádném z jeho scénářů se neobjevilo nic...podobného. A znovu, nějak nedokázal pochopit, jak ho může překvapovat, i když se snaží sebevíc předpovědět její kroky. Možná to je ten problém, možná by se měl přestat snažit. Jako by to šlo, že. Když se ho pokusila stáhnout, vlastně kdoví, co mu proběhlo hlavou, že vlastně ani nevzdoroval. A potom se objevil najednou na zádech, což mu kupodivu taky nevadilo, protože Květinka byla přímo na něm a její tvář byla tak hezky blízko, že si ji mohl pořádně prohlédnout - jako by to už dosud nedělal při každé příležitosti, že? Jeho úsměv se snad ještě rozšířil, byl by i něco řekl, kdyby měl víc času v této... pěkné pozici. Poměrně frustrovaně si oddechl, když se zvedla a prostě pokračovala dál - což udělal také, jen musel být jednou tak rychlý, aby mu neutekla. Dohnal ji tedy poměrně v rekordním čase a samozřejmě se držel co nejblíže to šlo. „Takže, nechceš to zopakovat? Určitě tu bude nějaký fajn místo-" rozhlédl se s tím svým obvyklým úsměvem, než se podíval zase na ni.

Bolo vskutku zaujímavé, ako blízko sa pri nej držal, aj napriek tomu jak moc sa ho nesnažila čakať. Samozrejme, nemusel sa tu vyznať ako ona, kedy by jeho stratégia dávala zmysel, no aj tak... vždy keď s hocikým niekam šla, tá druhá osoba, poprípade aj osôb viac, si držalo istý odstup. Ale on nie, ale že vôbec. Na druhej strane, jej to ani tak nevadilo... kým jej nezacľáňal v ceste, aj keď aj to očividne robil veľmi rád, bolo jej to vcelku jedno. ,,Zopakovať... čo presne?" opýtala sa rozkošne a vykúzlila preňho neskutočne nevinný výraz, ktorý síce nebol jej najlepší, ale stále vcelku ušiel. Nemohla mu ho však venovať na dlho, keďže sa potrebovala pozerať pred seba, aby sa náhodou nechcene neocitla na tvrdej, betónovej zemi.

Nechápal, proč vůbec nereaguje na jeho gesta způsobem, jako ostatní. Jistě, bavilo ho to o to víc, ale přivádělo ho k šílenství, jak nevěděl, co od ní má čekat. Jako by vždy dělala pravý opak toho, co čekal, a když si tedy řekne, že přesně to bude čekat - přesně tak, udělala něco úplně jiného. Třeba teď by řekl, že odpoví velice sarkastickou hláškou oznamující nepřesný čas jejich budoucího...sblížení, ale místo toho se chovala, jako by vůbec nevěděla, o čem to vlastně mluví. A vypadal nad věcí, jistě, jako by ho to vůbec nedostalo, jako by ho nic nepřekvapovalo, ale uvnitř v jeho hlavě byla potopa, tornádo, požár, jakákoli přírodní katastrofa, který se mohla odehrát, se právě usadila v jeho mozečku. Díval se na ni klidnýma očima nad věcí se svým symbolickým úsměvem a docházely mu způsoby, jak by mohl reagovat, aniž by něco poznala. Flirtovat byla momentálně jediná možnost, mohl tím zakrýt všechno, proto se o to alespoň pokusil. „Cokoli budeš chtít," pověděl tak sladce, jak mu jen jeho hrubý hlas dovolil, a stále se držel co nejblíže u ní to šlo. „Kam vůbec směřujeme?" optal se ještě nakonec, když se rozhlédl kolem sebe.

Bolo to zvláštne. O takomto čase to s ňou už ľudia zvykli vzdávať... alebo si proste mysleli svoje a bolo to na nich vidieť. On však opäť nebol ten prípad. Nevypadal, že by ju už tak nejak pomaly odpísal, nevypadal otrávene a dokonca ani zmätene. Bol kľudný, ako snáď nikto pred tým. To bolo záhadou pre ňu. On bol zvláštny. A keď niekto, koho ostatní nazývajú zvláštnym, povie o niekom že je zvláštny, môže to znamenať buď že je normálny, alebo ešte zvláštnejší a bola si takmer istá tou druhou možnosťou. Reakcie "normálnych" ľudí totiž to dávno poznala. Vlastne poznala celý zoznam. Samozrejme, nemuselo to byť tak, ako to vypadalo... ani na nej väčšinou nebolo vidno to, čo sa odohráva v jej hlavičke, no o to zaujímavejší by bol, keďže keby to nebolo tak ako to vyzeralo, znamenalo by to, že by dokázal skrývať pocity, ktoré iní často nie. V každom prípade, stále nemala ani tušenia, čo si o ňom má myslieť... nevadilo jej to, keďže ostatných nechápala nikdy, no zároveň jej pri ňom začínalo záležať na tom, aby pochopila aspoň niečo. ,,A čo ťa vedie k myšlienke, že by som chcela vôbec niečo zopakovať?" opýtala sa tak nejak provokatívne, akoby si snáď o sebe musel myslieť fakt veľa, keď mu niečo také vôbec napadlo... aj keď faktom bolo, že ho vnímala ako niekoho, kto si toho o sebe myslí dosť, pretože jej zatiaľ nedal dôvod myslieť si niečo iné. Následne položil otázku, na ktorú by občas sama rada vedela odpoveď, aj keď mala jeden nápad. ,,Prečo sa to neopýtaš svojho šiesteho zmyslu?" opýtala sa s venovaním mu takého polovičného, pobaveného úsmevíku.

Co ho k tomu vedlo, hm? No vzhledem k tomu, že to bylo z její iniciativy, tak nějak si nedokázal představit, že by to snad nebyla možnost. A tak se pousmál nejsladšeji, jak jen to uměl, sklonil se k ní a zamrkal očkama jen kousek od její tváře. „A nechtěla?" zeptal se tichým hlasem a byl tváří tak blízko, že jí téměř dýchal na krk. Po chvíli se ale znovu musel odtáhnout, jelikož nechtěl do něčeho narazit, nebo snad zakopnout. Takže se hezky soustředil na cestu, kterou ona vedla, ale bohužel nevěděl, kam jdou. Jak vzrušující, že. Jenomže na druhou stranu ho to neskutečně deptalo. „Říkal, že se mám zeptat tebe, ty zase, že se mám zeptat jeho," pověděl s povzdechem, jako by z toho byl zmatený, ač to samozřejmě jen viditelně hrál. Viditelně.

Neustále narušoval jej osobný priestor. Mal jediné šťastie, že jej to bolo jedno. Napriek tomu to ale bolo zvláštne, či skôr niečo, na čo nebola úplne zvyknutá. Zaujímalo by ju, či to tak robí pri každom, a ak áno, či už s tým náhodou niekto nemal problém... v každom prípade, bol to námet na ďalšie otázky do budúcna. ,,Mala by som chcieť?" odpovedala na jeho otázku otázkou a tentokrát mu venovala krátky vyzývavý pohľad. Potom sa už opäť sústredila na cestu. Už sa blížili k cieľovej rovinke... teda... rovinka to zrovna nebola, ale chápete. ,,Tak to vyzerá, že jednoducho budeš musieť počkať" povedala podobne ako on, len s hranou ľútosťou, avšak viac tomu pozornosť nevenovala.

Jeho tvář zdobil stále ten stejný úsměv skládající se z kombinace zlomyslného a pobaveného, s čímsi sladkým a charismatickým v pozadí, co mu dodávalo akorát potřebnou dávku neodolatelnosti. Jistě, neodolatelnosti jen v některých případech, bohužel se zdálo, že Květinka mu docela úspěšně odolává. „Mou odpověď už znáš," prohlásil stejným tónem jako předtím, ale dále už se stejně jako ona soustředil na cestu. Samozřejmě by se nerad ztrapnil, to by jeho situaci nepomohlo, nicméně určitě by se z toho dokázal nějak vykecat. A kdyby skončil na zemi, alespoň by mohl říct, že už na ni čeká. „Můj šestý smysl si se mnou zřejmě rád hraje," řekl, ačkoli oba věděli, že nemluví o jeho šestém smysl, nýbrž o ní. Nedokázal úplně říct, jestli se mu líbí, jak si s ním hraje, nebo ne, každopádně ho mátlo, jak si najednou vyměnili role. Nebo možná taky ne, mátli se oba, ale to on nevěděl.

Poznala jeho odpoveď? Pravdepodobne. Ale bola by to skutočne jeho odpoveď, alebo len odpoveď, ktorú chcel aby si myslela, že je jeho? Nebola si istá... zase raz. No v každom prípade,už na to nič nehovorila. ,,Občas mám rovnaký pocit" povedala k jeho slovám o "šiestom zmysle", avšak povedala si to skôr pre seba ako preňho. Keďže sa však stále držal blízko, mohol to počuť. Na tom jej už ale nezáležalo už len preto, že nakoniec došli, kam chcela. Pootvorené železné dvere... jedny z mála dvier, ktoré tu ostali a prekvapivo boli stále na svojom mieste. Boli zaseknuté v rovnakej polohe už dobrých pár rokov, alebo ich aspoň nikdy nevidela inak. Ani zďaleka naplno otvorené, ale dostatočne na to, aby sa cez tú medzeru, ktorá ostávala voľná, dalo prejsť. Občas bola rada za svoj menší vzrast, pretože jej takéto, ani menšie priechody nerobili žiaden problém... čo by sa nedalo povedať o jej spoločníkovi, ktorý by mal určite nejaké problémy prejsť na niektorých iných miestach, ktoré poznala. Teraz by s tým však ani on nemal mať žiadne ťažkosti. V každom prípade, za dverami bol rebrík, už mierne zhrdzavený a nie zrovna pevný, ale stále dokázal plniť svoju funkciu... teda aspoň keď po ňom nešlo naraz viac ľudí. Pustila sa teda do lezenia až kým sa nevyšplhala na malú plošinku, na ktorej končil. Kedysi to bývala strecha, no veľa z nej už nezostalo. Tento kúsok pri rebríku bol asi najväčší z tých, čo tu ostali. Väčšina strechy sa už dávno prepadla a jej zvyšky obchádzali, keď prechádzali po nižšom poschodí cestou sem. Síce by sa dalo ísť po okraji aj ďalej, na druhú stranu strechy, považovala to za zbytočné. Na danej plošinke si sadla, očakávajúc jeho skorý príchod a medzitým sa kochala výhľadom na trosky a ruiny starého mesta, ktoré boli odtiaľto veľmi dobre vidieť. Tento výhľad ju snáď nikdy neomrzí.

Uchechtl se. Ano, jeho šestý smysl měl opravdu vytříbený smysl pro humor. Víc k tomu ale neříkal, protože měl takový pocit, že snad ani není třeba něco dodávat. Místo toho ji poslušně následoval a ani na chvíli nezpochybňoval její vedení. Nechal to zkrátka celé na ní a jen cupital vedle ní - velmi blízko - a nic nenamítal. Došli k železným dveřím, vypadaly těžce a že něco vydrží - no, taky něco vydržely. Měl takový pocit, že by se jimi raději nemělo moc hýbat, kdoví, co by to mohlo vyvolat za reakci. Potom už jen koukal, jak jimi prolezla a napodobil ji. Ačkoli byl větší než ona, škvíra byla dost velká na to, aby se protáhl. A i když tak nevypadal, taky se dokázal pohybovat jako kočka - nebyl až tak neschopný, víte? A taky nebyl zrovna hora svalů, i když ne, že by je postrádal. když se protáhl, už viděl Květinku, jak leze po žebříku. Byl ohledně něj docela skeptický, ale nehodlal se nechat zastavit. Jakmile tedy vylezla nahoru, dal se taky do lezení. Pak už se jen rozhlédl, aby našel to malé stvoření a vydal se přímo za ní. Sedl si hned vedle ní, nenechávajíc příliš velký prostor mezi nimi - ačkoli pořád dodržoval jistý odstup, alespoň tak, aby nenarušil tu úplně poslední bublinu prostoru, který každý měl. „Musím uznat, Květinko, celkem fajn výhled," prohlásil s pokývnutím hlavy, zatímco se díval před sebe.

Tak ako očakávala, o malú chvíľku vyliezol tiež a rovnako ako ona si sadol, prekvapivo nechávajúc medzi nimi aspoň nejaký priestor. Pri jeho slovách opäť len chvíľkovo nakrčila nosík. Potom sa len jemne prisunula k nemu a oprela si hlavu o jeho rameno bez toho, aby sa naňho vôbec raz pozrela, odkedy vyšli na strechu. Jej pohľad stále patril výhľadu. ,,Musím ti niečo povedať... za tú tvoju "Kvetinku" by som ťa momentálne odtiaľto najradšej zhodila, ale keďže by si sa určite bránil a tým pádom je pravdepodobnosť úspechu môjho plánu dosť nízka, buď aspoň natoľko užitočný a nehýb sa" vyslovila naďalej bez toho, aby mu venovala jediný pohľad. Úprimne netušila, či jej slová dopomôžu k tomu, aby sa aspoň trocha snažil byť pohodlný, alebo k presnému opaku, no niečo jej hovorilo, že to čoskoro zistí. V každom prípade, až teraz si tak nejak uvedomila, že zatiaľ čo on už pre ňu prezývku má... a bola si istá, že sa mu tá jeho prezývka pre ňu páči už len preto, že ona ju viditeľne neznáša, ona pre neho zatiaľ žiadnu nevymyslela. Samozrejme, neponáhľala sa... aspoň to vytváralo motiváciu pre viac času stráveného s týmto indivíduom.

Ačkoli si mezi nimi tentokrát ponechal alespoň nějaký prostor, ona jej velice brzy narušila, když se přeci jen přisunula blíž k němu. Dokonce si na něj položila hlavu, což ho více, než překvapilo. Tentokrát to ani nedokázal skrýt. Zmateně zamrkal s pohledem upřeným na její hlavu. Ještě štěstí, že se celou dobu dívala na výhled a teď na něj ani vidět nemohla, takže bylo docela bezpečné něco takového udělat - i když to nebylo úplně jím ovládané. Jako by si jeho obličej najednou dělal co se mu zachtělo. To se mu nelíbilo. Nakonec se tedy mírně zamračil a raději se také zadíval na výhled na zříceniny starého města a přírodu kolem - zřejmě to byla jedna z nejvyšších budov v téhle části, tudíž z ní šlo vidět snad všechno mnohem lépe, než z jakékoli jiné stříšky. „Neznám tvoje jméno, nějak ti říkat musím," pověděl tiše, jelikož měl pocit, že vzhledem k tomu, že má hlavu na jeho rameni, ho uslyší dost dobře. A jak mu tak nějak řekla, moc se nehýbal, seděl tam a mnul si stříbrný prstýnek na prostředníčku, zatímco hleděl před sebe a tak nějak přemýšlel, co je s ním špatně.

Prekvapivo vyslyšal jej prosbičku, ak sa to tak teda dalo nazvať, a nehýbal sa. Mala nutkanie mu za to vrátiť to potlapkanie po hlave, ktoré jej dožičil ešte predtým, ale na to sa jej až príliš nechcelo pohnúť. Bol pohodlný, to sa mu muselo nechať. Možno až natoľko, že by ho mohla odteraz volať Vankúšik. Ale o tom určite plánovala ešte pouvažovať. Jeho slová o mene dávali vcelku zmysel. Zadívala sa naňho, bez toho aby sa jej hlavička vzdialila od jeho ramena. ,,Ak by som ti prezradila svoje meno, prestal by si používať tú prezývku?" položila otázku stále sa dívajúc naňho. Po prvé, nebola si vôbec istá tým, že by od tej prezývky upustil a po druhé, aj keby povedal áno a ona mu svoje meno povedala, stále svoje slovo nemusel dodržať. To však bolo niečo, s čím bola Charlee ochotná žiť. Faktom však bolo to, že by jej meno ani žiadnu prezývku nepotreboval. Veď ani ona jeho meno doteraz nepotrebovala. Samozrejme, mohol to vnímať inak, ale v čisto teoretickej hladine, by sa bez toho zaobišiel.

Dokonce se hlavou trochu vzdálila, aby se na něj mohla podívat, když přišla s velice důležitou otázkou. No jo, ale přestal by? Na jeho obranu, byla to pěkná přezdívka a ona opravdu vypadala... křehce, ale nebezpečně tím, že netušil, jestli náhodou není jedovatá, jsou i jedovaté květiny, ne? Nevyznal se v tom, každopádně neznal její druh, neznal ji. Což ji dělalo dokonalým případem jemu neznámé květiny. „Nemůžu ti to slíbit," řekl jí nakonec zcela upřímně a využil toho, že nemá opřenou hlavu, aby pokrčil rameny. „Ale zvážím to," připustil tedy. Docela ho to jméno zajímalo, byla to jedna další věc, kterou o ní nevěděl, což ho zrovna dvakrát neuspokojovalo. Měl raději, když věděl vše důležité, ale zase je pravda, že potom ho člověk omrzel docela rychle. Jenomže o ní nevěděl nic, ani ji nevídal a nedokázal ji předvídat. Jak se má chovat teď? A tak jenom sledoval její tvářičku s neobvykle zamyšleným a vážným pohledem.

Ešte chvíľku sa tak nejak dívala na jeho zamyslený ksichtík. Netušila síce o čom presne premýšľa, ak vôbec o niečom premýšľal, ale bol pri tom rozkošný. V každom prípade, jej pohľad opäť putoval do diaľky na výhľad a znova si spravila pohodlie na jeho ramene. Chvíľu ostala tíško. Tak nejak oceňovala, že odpovedal úprimne. Aj keby nie, nijak by jej to neublížilo, ale úprimných ľudí mala vždy o niečo radšej. ,,Charlee" vyslovila po chvíľke, bez toho aby sa k nemu vrátila pohľadom. Druhé meno a priezvisko zamlčala... predsa len, na čo by mu tie boli. Nebola zvyknutá niekomu zveriť ani to prvé meno, keďže to tak nejak nikdy nikoho netrápilo a so všetkými ostávala v takom tom vzťahu záhadných neznámych. To či jej prezradí svoje meno nechávala na ňom. Síce bol pre ňu záhadou, ktorú by rada rozlúštila, tak nejak si nemyslela, že jeho meno by jej toho veľa povedalo... možno keby sa s ním spájal nejaký príbeh či zaujímavá historka... no to by o tom už asi dávno vedela. A keď by došlo niekedy v budúcnosti na oslovenie, vždy doňho namiesto toho môže niečo hodiť alebo mu vyskočiť na chrbát, no nie?

Znovu si uvelebila svou hlavinku na jeho rameni, čemuž znovu věnoval jen jemný úsměv, o něco zdrženlivější, než u něj bylo zvykem, ale už to nijak nekomentoval. Čeho si ale nemohl nevšimnout bylo, že jí voněly vlasy. Zatraceně. Jemně nakrčil obočí v jakési nespokojenosti, kterou vyvolávalo tohle malé stvořeníčko, a ponořil se hluboko do svých myšlenek. Už si vážně chtěl vynadat a profackovat se, aby se alespoň trochu probral, ale v tu ránu se znovu ozval hlas z reality. Charlee. Její jméno bylo pěkné. Tedy, narazil jen na málo lidí, jejichž jméno by bylo nějaké špatné, ale většinou měli taková obvyklá a obyčejná jména. Chvíli si to jméno v duchu opakoval a snažil se najít ve vzpomínkách někoho, koho by s tím jménem už znal, ale bohužel na nikoho nenarazil. „Felix," pověděl jí na oplátku své jméno, ačkoli ona ho nijak nepotřebovala a vlastně se o něj ani neprosila. Ale už ho dostala, tak co.

Predstavil sa jej. Felix. Takže tak sa volá jej nová záhada. V hlavičke si pomyselne vytvorila nový priečinok s jeho menom, akoby si snáď plánovala všetko čo o ňom zistí zdokumentovať a uložiť... aj keď vlastne... veľmi sa to nelíšilo od toho, čo v skutočnosti plánovala spraviť. Neplánovala totiž to zabudnúť ani na jediný detail, ktorý o ňom skôr či neskôr zistí. ,,Takže... Felix" oslovila ho a na chvíľku sa odmlčala. ,,Rád narúšaš osobný priestor cudzích ľudí?" opýtala sa, aj keď odpoveď bola celkom očividná... teda, aspoň ten jej zrejme narúšal rád, aj keď opýtať sa to zrovna teraz bolo tak troška ironické, keďže v tomto momente narušovala ona ten jeho. To bol ale detail, ktorým sa príliš nezaoberala. Predsa len, nepôsobil tak, že by mu to nejak vadilo.. keby áno, dal by to nejak najavo... či nie? Tým si nebola istá, ale nesnažil sa ju zo seba striasť a bol pohodlný, takže to brala nejak tak, že mu to nebude vadiť.

Na malou chvíli bylo ticho, což mu moc nevadilo vzhledem k tomu, že se ocital velice hluboko ve svých myšlenkách. Možná se snažil najít nějaký vzorec v jejím chování, cokoli, co by znamenalo nějakou strukturu, smysl, ale nedokázal pochopit, jak ho může překvapovat každou minutou víc a víc. I když nic nedělala, prostě jen existovala - s hlavou položenou na jeho rameni. Byla asi druhý člověk, který se odvážil nebo se dostal opravdu natolik blízko, aby mu prostě hlavou ležel na rameni bez postranních záležitostí. Nakonec ho však znovu vytáhla z přemýšlení. Poprvé vyslovila jeho jméno a on se pousmál způsobem, který ho donutil v dalším momentě stáhnout obočí do zamračeného pohledu. Raději se potom soustředil na její otázku. Jak hezké slyšet to od ní, když to pro jednou byla ona, narušující jeho prostor. Samozřejmě mu to nevadilo, vlastně ho vůbec nenarušovala, kdyby to bylo na něm, klidně by si ho mohla nechat. „Ano, je to jeden z mých koníčků," odpověděl velice vážně, až to vlastně vůbec vážně neznělo.

Ani sa nestihla pomaly zamyslieť nad jeho odpoveďou, lebo na jej základe sa jej v hlavičke objavilo len viac otázok. Našťastie jej nič nebránilo v tom, ich položiť, všakže? ,,A koľko ľudí ho zvykne narušovať tebe?" položila ďalšiu otázku. ,,...teda... okrem mňa... práve teraz" dodala, keďže to sa tak nejak nerátalo. Samozrejme, bola to zvláštna otázka, keďže toto sa bežne ľudí nepýtate a proste celá tá podstata je trošku zvláštna, ale musel pochopiť, prečo sa na to pýta. Už od začiatku sa snažil správať tak nejak hrozivo, akoby z nej chcel dostať reakciu prostého strachu, avšak u nej sa niečo také tak ľahko nehľadalo. U iných... to bol príbeh celkom iný a preto ju to toľko zaujímalo. Spomedzi iných sa určite našli takí, ktorých svojim chovaním, či skôr vystupovaním zastrašiť, alebo niečo také, dokázal... o tom nepochybovala. A preto jej otázka dávala, aspoň z jej pohľadu celkom zmysel. Koľko ľudí na to malo "odvahu", aj keď vlastne to čo robila práve teraz zrovna za odvážne nepovažovala, no chápete... ,,A keď je to jeden z tvojich koníčkov... aké sú tie zvyšné?" položila hneď otázku ďalšiu a stále pohodlne usadená s hlavičkou na jeho ramene bola pripravená počúvať.

Jeho odpověď vyvolala ještě více otázek, což bylo vlastně poměrně obvyklé, ale znovu, většina lidí se bála zeptat. A když už se ptali, nevychrlili to všechno naráz. Snažili se být alespoň trochu umírnění a nenápadní, ale to asi Charlee nic neříkalo. Znovu se přistihl, jak se neobvykle usmívá a rychle to zahnal zamračením, jak už bylo také zvykem. „Moc ne," odpověděl a chtěl pokrčit rameny - jenomže pak si uvědomil, že má vlastně hlavu na jeho rameni položenou, proto jen přesunul ruku dozadu, jako takovou oporu pro její záda. Neodvažoval se držet ji za pas, nejspíš by ho poslala někam, navíc když už, raději by svoje ručky položil jinam. „No však víš, taková ta klasika," řekl jakýmsi nezaujatým tónem, ale ve skutečnosti ani moc netušil, co to taková klasika je. Občas si četl, když už neměl co dělat, ale buď pracoval, byl se sestrou, nebo se vydával právě na takové procházky. To vlastně dělal většinu času. Co by jí tedy měl povídat? „Raději mi řekni, co děláváš ty, kromě bloudění po městě...a mimo něj," povytáhl obočí, což samozřejmě nemohla vidět, ale nějak ho to netrápilo.